Nikdy jsem neměla ráda svou snachu, ale když se můj syn rozhodl rozvést, nemohla jsem ho zastavit: Ano, Eva je nepořádná, ale přijímá tě takového, jaký jsi

„Tohle už dál nejde, mami! Já už to s Evou prostě nevydržím!“ křičel na mě Petr, když jsem vešla do jejich bytu v Holešovicích. Jeho hlas se třásl vztekem i zoufalstvím. Stála jsem mezi dveřmi, v ruce tašku s domácím koláčem, a najednou jsem měla pocit, že mi někdo podrazil nohy. Eva stála v kuchyni, ruce od mouky, a snažila se tvářit klidně. Ale já viděla, jak jí cukají koutky úst a jak se jí lesknou oči.

„Petře, prosím tě, uklidni se,“ snažila jsem se ho utišit. Ale on jen mávl rukou a odešel do ložnice. Zůstaly jsme s Evou samy. Vzduch byl těžký, naplněný nevyřčenými slovy a starými křivdami.

Nikdy jsem Evu neměla ráda. Byla jiná než naše rodina – hlučná, chaotická, věčně roztržitá. Když jsem poprvé přišla k nim domů, byla jsem v šoku. Všude rozházené ponožky, špinavé hrnky na stole, v koupelně zubní pasta na zrcadle. Můj Petr byl vždycky pořádný kluk. Po mně to má – doma jsme měli vždycky čisto a uklizeno. Nechápala jsem, jak si mohl vybrat právě ji.

Ale Eva měla něco, co já nikdy neměla – uměla se smát i v těch nejhorších chvílích. Když Petr přišel o práci, byla to ona, kdo ho držel nad vodou. Když jsem měla před lety infarkt, byla to ona, kdo mi přinesl do nemocnice polévku a seděl u mě celé hodiny. Přesto jsem jí nikdy nedokázala odpustit ten její nepořádek.

Teď tu stála přede mnou a já cítila, jak se ve mně mísí vztek s lítostí. „Marie,“ začala tiše Eva, „já vím, že ti vadí, jak žiju. Ale já Petra miluju. Jenže on mě už asi ne.“

Sedla jsem si ke stolu a položila před sebe koláč. „Víš, Evo,“ řekla jsem po chvíli ticha, „já tě nikdy nepochopila. Ale možná jsem ani nechtěla.“

Eva si utřela ruce do zástěry a posadila se naproti mně. „Já vím. Ale snažila jsem se. Jenže… já prostě nejsem jako vy.“

V tu chvíli vešel Petr zpátky do kuchyně. „Mami, já už to fakt nedávám. Pořád jen hádky kvůli blbostem. Já chci klid!“

„A myslíš si, že ti rozvod přinese klid?“ zeptala jsem se ho ostřeji, než jsem chtěla.

Petr se zarazil. „Já nevím… Asi jo.“

Eva sklopila oči a začala si nervózně hrát s prstýnkem na ruce. „Petře… já tě nechci ztratit. Ale už nevím, co mám dělat.“

Vzpomněla jsem si na svého muže – na to, jak jsme se taky hádali kvůli hloupostem. On byl puntičkář a já pořád něco zapomínala. Ale nikdy jsme to nevzdali.

„Petře,“ řekla jsem tišeji, „víš… když mi bylo jako tobě, taky jsem chtěla utéct od všeho, co mě štvalo. Ale pak jsem zjistila, že některé věci jsou důležitější než pořádek nebo ponožky na zemi.“

Petr si sedl vedle mě a složil hlavu do dlaní. „Já už nevím… Mám pocit, že mě Eva vůbec neposlouchá.“

„A ty ji posloucháš?“ zeptala jsem se.

Nastalo ticho. Eva se rozplakala.

„Já vím, že nejsem ideální manželka,“ vzlykala. „Ale snažím se! Jenže mám pocit, že pro Petra nikdy nebudu dost dobrá.“

Cítila jsem v hrudi tíhu – tíhu všech těch let předsudků a nevyřčených slov.

„Evo,“ řekla jsem pomalu, „možná bychom všechny měly začít znova. Já… omlouvám se ti za to všechno. Za to, že jsem tě nikdy nepřijala takovou, jaká jsi.“

Eva na mě překvapeně pohlédla.

Petr mlčel.

Bylo to poprvé za těch pět let jejich manželství, kdy jsme spolu mluvily upřímně.

Zůstala jsem u nich přes noc. Večer jsme seděli u stolu – já, Petr i Eva – a povídali si o všem možném: o dětství, o snech i o tom, co nás trápí.

Ráno byl byt pořád stejně rozházený jako předtím. Ale něco bylo jinak – mezi mnou a Evou už nestála zeď mlčení.

Když jsem odcházela na nádraží, Petr mě objal a zašeptal: „Díky, mami.“

Nevím, jestli se nakonec rozvedou nebo ne. Ale vím jedno – někdy je těžší přijmout odlišnost než ji odsuzovat.

Možná bychom měli častěji přemýšlet nad tím: Co je vlastně v rodině nejdůležitější? Je to pořádek? Nebo schopnost přijmout jeden druhého i s jeho chybami?