Návrat domů: Když se rodina rozpadá kvůli jednomu rozhodnutí

„Tohle už dál nejde, Kláro! Buď ona, nebo já!“ Tomášův hlas se nesl kuchyní jako rána bičem. Stála jsem za dveřmi, v ruce hrnek s čajem, a cítila, jak mi krev tuhne v žilách. Nikdy jsem si nemyslela, že můj návrat domů po tolika letech způsobí takové peklo.

Když jsem před dvěma měsíci přišla o práci v Brně, neměla jsem jinou možnost než zavolat Kláře. „Jasně, přijeď, vždyť jsme rodina,“ řekla mi tehdy do telefonu. Věděla jsem, že Tomáš není zrovna nadšený, ale věřila jsem, že to zvládneme. Vždyť jsme spolu vyrůstaly, Klára byla moje opora, když naši odešli do Německa za prací a nechali nás tady.

První týdny byly zvláštní. Tomáš se mnou skoro nemluvil, jen kývl hlavou na pozdrav. Klára se snažila udržet atmosféru v bytě lehkou, ale napětí by se dalo krájet. Jednou večer jsem zaslechla jejich hádku přes tenké stěny: „Proč jsi jí to dovolila? Vždyť jsme si slíbili, že budeme mít konečně klid!“

Začala jsem si hledat práci, chodila na pohovory, ale nic nevycházelo. Každý den jsem cítila, jak se na mě Tomáš dívá s větší a větší nelibostí. Jednou mě dokonce obvinil, že mu beru místo v koupelně a že mu mizí jeho oblíbené jogurty z lednice. „To už je moc,“ řekl mi jednou ráno, když jsem si dělala kávu. „Nemůžeš si najít něco vlastního? Vždyť jsi dospělá.“

Klára se mě zastávala, ale bylo vidět, že je mezi dvěma mlýnskými kameny. Jednou večer jsme seděly na balkoně a ona mi šeptala: „Prosím tě, vydrž to ještě chvíli. Tomáš má teď těžké období v práci, je podrážděný.“ Jenže to těžké období trvalo už měsíce.

Jednoho dne přišel Tomáš domů dřív a našel mě v obýváku s jeho papíry na stole. Hledala jsem tam svůj životopis, který jsem omylem založila mezi jeho faktury. „Co tady děláš? Hrabeš se mi v soukromí?“ vyjel na mě. Snažila jsem se mu vysvětlit situaci, ale on jen mávl rukou a odešel do ložnice.

Večer přišla další hádka. Tentokrát už ne šeptem, ale naplno. „Kláro, já už to nevydržím! Tvoje sestra nám ničí manželství! Od té doby, co tu je, jsme se ani jednou nemilovali! Pořád je tu napětí! Já chci svůj život zpátky!“

Seděla jsem na posteli a slyšela každé slovo. Slzy mi tekly po tváři a poprvé jsem si připadala jako vetřelec ve vlastním domově. Klára za mnou přišla až pozdě v noci. „Neboj se, všechno bude dobré,“ šeptala mi do vlasů. Ale já věděla, že lže.

Další den ráno Tomáš sbalil pár věcí a odešel k rodičům. Klára byla bledá jako stěna. „Řekl mi, že jestli tu zůstaneš ještě týden, podá žádost o rozvod,“ řekla tiše. „Ale já tě přece nemůžu vyhodit na ulici…“

Byla jsem v pasti. Neměla jsem kam jít, peníze mi docházely a práce nikde. Přemýšlela jsem o tom celé dny i noci – mám odejít a nechat Kláru samotnou? Nebo mám bojovat za své místo v rodině?

Jednou večer jsme seděly s Klárou u stolu a ona najednou propukla v pláč: „Vždycky jsem byla ta silnější z nás dvou… Ale teď mám pocit, že všechno ztrácím. Tomáš mi vyčítá, že dávám přednost tobě před ním… Ale jak mám vybrat mezi sestrou a manželem?“

Vzpomněla jsem si na naše dětství – jak jsme spolu spaly v jedné posteli, když nám bylo smutno po rodičích; jak jsme si slibovaly, že budeme vždycky stát při sobě. Ale teď? Teď jsem byla příčinou její bolesti.

Začala jsem hledat podnájem i v těch nejhorších čtvrtích Prahy. Jednou mi volal nějaký pán z inzerátu: „Mám volný pokoj na Žižkově, ale je to spíš kumbál než pokoj.“ Přesto jsem tam šla – radši budu spát mezi krabicemi než rozbít sestřino manželství.

Když jsem Kláře oznámila své rozhodnutí odejít, rozplakala se ještě víc: „Nechci tě ztratit… Ale nechci přijít ani o Tomáše.“ Objaly jsme se a obě věděly, že tohle je jediná cesta.

Teď sedím ve svém novém „pokoji“ – mezi krabicemi od banánů a starým gaučem – a přemýšlím: Udělala jsem správně? Měla jsem bojovat víc za sebe i za naši rodinu? Nebo je někdy lepší ustoupit a nechat ostatní žít svůj život?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné zachránit rodinu, když jste pro někoho nechtěným hostem?