Moji rodiče nikdy nepoznají svá vnoučata kvůli chamtivosti: Zavolali, aby se omluvili, ale nedokázal jsem jim odpustit

„Terezo, pojď sem! Okamžitě!“ křičel táta z kuchyně. Bylo mi šest a právě jsem si hrála s bratrancem Petrem na dvoře u babičky v Kolíně. Vběhla jsem dovnitř a viděla mámu, jak stojí u stolu s očima plnýma slz. Táta držel v ruce dopis a jeho tvář byla rudá vzteky. „Tohle je poslední kapka! Už toho mám dost!“ zařval a máma se rozplakala ještě víc.

Ten den jsem poprvé pochopila, že rodina není vždycky bezpečné místo. Do té doby jsme žili všichni pohromadě – já, máma, táta, babička, děda a občas i teta s bratrancem. Byli jsme hluční, hádaví, ale vždycky jsme si na konci dne sedli ke stolu a smáli se. Jenže pak přišel ten dopis od notáře. Děda zemřel a zanechal po sobě dům a pole. Všichni čekali, že dům připadne mému tátovi, protože byl nejstarší syn. Jenže děda napsal do závěti něco jiného – dům měl připadnout babičce a pole rozdělit mezi všechny děti.

Táta to bral jako zradu. „Celý život jsem tu dřel! A teď tohle?“ křičel na babičku. Máma se ho snažila uklidnit, ale on ji odstrčil. „Ty do toho nemluv! Kdybys aspoň měla nějakou školu, možná by sis uměla něco vyjednat!“ To byla věta, kterou jsem slýchala často. Máma nikdy nevystudovala vysokou školu a táta jí to neustále předhazoval. Ten den se ale všechno zlomilo.

Začaly hádky o peníze. Táta chtěl, aby babička dům přepsala na něj. Babička odmítla. Teta se přidala na stranu babičky, strýc na stranu táty. Každý den jsme doma slyšeli křik a urážky. Máma byla čím dál víc smutná a uzavřená do sebe. Jednou v noci jsem ji slyšela plakat v koupelně. „Proč jsme nemohli být normální rodina?“ šeptala sama sobě.

Jednoho dne přišel táta domů opilý a začal rozbíjet nádobí. „Všichni mě zradili! I ty!“ křičel na mámu. Já se schovala pod postelí a tiskla si uši, abych neslyšela jeho řev. Druhý den ráno mě máma vzala za ruku a řekla: „Terezo, jedeme pryč.“ Odjeli jsme k její sestře do Pardubic a už jsme se nikdy nevrátili.

Roky plynuly. Táta nám psal dopisy plné výčitek a občas i výhrůžek. Máma pracovala jako prodavačka v supermarketu a dělala všechno pro to, abych měla hezké dětství. Nikdy si nenašla nového partnera. Já jsem vystudovala gymnázium a pak vysokou školu v Praze – možná i proto, abych jí ukázala, že nejsem jako ona, že dokážu víc.

Když mi bylo dvacet pět, narodila se mi dcera Anička. Máma byla šťastná, ale zároveň smutná – věděla, že její rodiče nikdy svou vnučku neuvidí. Táta mi tehdy poprvé po letech zavolal. „Terezo, vím, že jsem udělal chyby… Chtěl bych poznat svou vnučku.“ Jeho hlas byl zlomený, ale já cítila jen vztek. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky strachu a hádek kvůli penězům.

„Promiň, tati,“ řekla jsem mu do telefonu chladně. „Ale některé věci se nedají odpustit.“ Zavěsila jsem a rozplakala se.

Máma mi později řekla: „Možná bys mu měla dát šanci…“ Ale já nedokázala zapomenout na to, jak nás oba zradil kvůli chamtivosti. Věděla jsem, že kdybych mu dovolila vstoupit do našeho života, všechno by se mohlo znovu rozpadnout.

Dnes je mi třicet pět let a mám dvě děti. Moji rodiče nikdy nepoznali svá vnoučata – ani máma už nežije. Někdy si říkám, jestli jsem udělala správně, když jsem tátovi neodpustila. Možná bych měla být silnější než on… Ale jak odpustit někomu, kdo zničil celou rodinu kvůli penězům?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné odpustit takovou zradu? Nebo je lepší chránit své děti před bolestí minulosti?