Moje děti si mě sotva pamatují. Varovala jsem je: Pomozte mi, nebo všechno prodám a půjdu do domova důchodců.

„Mami, já fakt nemůžu, máme s Petrem tolik práce a děti jsou pořád nemocné. Zkus si zavolat někoho na úklid, ne?“ ozývá se v telefonu hlas mé dcery Lenky. Je to už potřetí tento měsíc, co jí volám, že potřebuji pomoct s nákupem a že už sotva zvládám sama vynést odpadky. Syn Tomáš mi zase včera napsal strohou SMS: „Nestíhám, mám službu v nemocnici. Ozvu se.“

Sedím u kuchyňského stolu v našem starém bytě na Žižkově, kde jsme s manželem Františkem vychovali obě děti. On už tu není – odešel před třemi lety po těžké nemoci. Od té doby je ticho v bytě ještě tíživější. Každý kout mi připomíná jeho smích, jeho ruce, které vždycky pomohly. Teď tu sedím sama, s hrnkem studeného čaje a hlavou plnou myšlenek.

Vzpomínám na všechny ty roky, kdy jsme dětem dávali první poslední. Vždycky jsme šetřili, abychom jim mohli zaplatit školy, kroužky, tábory. Když Lenka chtěla na gympl do centra, každý den jsem ji vozila tramvají a čekala na ni před školou, aby nemusela domů sama. Tomáš byl vždycky samorost, ale i jemu jsme stáli za zády – když chtěl na medicínu, platili jsme doučování z chemie i biologii.

A teď? Teď jsem pro ně jen povinnost navíc. Přijedou jednou za měsíc – někdy ani to ne – přinesou bonboniéru a rychle spěchají zpátky ke svým životům. Když jsem minule zmínila, že bych potřebovala pomoct s opravou kapajícího kohoutku, Tomáš jen mávl rukou: „Mami, zavolej si instalatéra, já fakt nemám čas.“

Začala jsem se ptát sama sebe: Kde se stala chyba? Vychovali jsme je špatně? Nebo je to prostě dnešní doba? Všichni pořád spěchají, každý má své starosti… Ale proč mám pocit, že jsem pro ně neviditelná?

Včera večer jsem seděla v obýváku a dívala se na staré fotky. Na jedné jsme všichni čtyři na chalupě v Orlických horách – děti mají rozesmáté tváře, František mě drží kolem ramen. Byli jsme šťastní. Teď mám pocit, že ty chvíle byly jen sen.

Zvoní telefon. Je to Lenka. „Mami, promiň, že jsem byla protivná. Ale fakt toho máme moc. Co kdybych ti objednala nákup přes internet?“

„Lenko,“ říkám tiše a cítím, jak se mi třesou ruce, „já nepotřebuju jen nákup. Potřebuju tě vidět. Potřebuju cítit, že ti na mně záleží.“

Na druhém konci je ticho. Pak jen povzdech: „Já vím… Ale teď to fakt nejde.“

Položím telefon a slzy mi stékají po tváři. Už toho mám dost. Celý život jsem byla pro ně tady – a teď tu není nikdo pro mě.

Celou noc nespím. Přemýšlím o tom, co dál. Mám ještě nějaké úspory, byt má hodnotu několik milionů. Vím, že kdybych ho prodala, mohla bych si dovolit slušný domov důchodců někde u Prahy. Tam bych měla společnost lidí v mém věku, pravidelnou péči… Možná by mi tam bylo líp než v prázdném bytě.

Ráno si sednu ke stolu a píšu dětem dopis:

„Milá Lenko a Tomáši,

celý život jsem se snažila být vám oporou. Teď potřebuji vaši pomoc já. Pokud se nic nezmění a zůstanu na všechno sama, rozhodla jsem se prodat byt a odejít do domova důchodců. Nechci vám být na obtíž – ale nechci ani žít v samotě a bez zájmu svých dětí.

Vaše máma.“

Dopis posílám e-mailem i poštou – chci mít jistotu, že ho opravdu dostanou.

Dny plynou pomalu. Čekám na odpověď. Lenka volá až za tři dny.

„Mami… to myslíš vážně?“ její hlas zní poplašeně.

„Ano,“ odpovídám klidněji, než se cítím uvnitř. „Už nemůžu dál žít takhle.“

„Ale vždyť my tě máme rádi! Jen… prostě nestíháme.“

„To nestačí,“ říkám tiše.

Tomáš přijíždí nečekaně v sobotu dopoledne. Přináší kytici růží a vypadá rozpačitě.

„Mami… promiň mi to všechno,“ říká a obejme mě poprvé po letech tak pevně, až mě to dojme k slzám.

Sedíme spolu dlouho v kuchyni. Povídáme si o všem možném – o jeho práci na chirurgii, o tom, jak je těžké najít si čas na rodinu i sebe. Slyším v jeho hlase únavu i výčitky.

„Mami… já vím, že jsme tě zanedbali,“ říká nakonec tiše. „Ale nechci tě ztratit.“

Lenka přijíždí odpoledne s dětmi. Najednou je byt plný smíchu a hluku – jako kdysi dávno.

Dohodli jsme se: budou mě navštěvovat častěji, pomůžou mi s nákupy i domácností. Slíbili mi to – ale vím, že sliby jsou jedna věc a realita druhá.

Večer sedím u okna a dívám se na světla Prahy. Přemýšlím: Musela jsem opravdu pohrozit odchodem do domova důchodců, aby si mě všimli? Je tohle cena za lásku dětí? Nebo jsme jako společnost zapomněli na to nejdůležitější – být tu jeden pro druhého?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za rodinu i za cenu ultimáta?