Mezi dvěma světy: Příběh o hranicích a očekáváních v mé vlastní rodině

„Ivano, můžeš mi zase pomoct s tím účetnictvím? Vždyť víš, že já na to nemám hlavu,“ ozvala se mamka už mezi dveřmi, aniž by mě pozdravila. Seděla jsem u kuchyňského stolu, ruce zabořené do vlasů, a snažila se dopsat seminární práci na poslední chvíli. V tu chvíli mi hlavou proběhlo: Proč vždycky já? Proč nikdy nepoprosí Petra nebo Kláru?

„Mami, mám teď fakt hodně práce. Nemohla bys tentokrát poprosit Kláru?“ zkusila jsem opatrně. Mamka se na mě podívala tím svým pohledem, který říkal víc než tisíc slov: zklamání, výčitka, možná i trochu pohrdání. „Klára má malé děti, ta nemá čas. Ty jsi přece vždycky byla ta spolehlivá.“

Spolehlivá. To slovo mě provázelo od dětství jako cejch. Když bylo potřeba pohlídat mladšího bráchu Petra, když bylo potřeba uklidit po rodinné oslavě, když bylo potřeba vyřešit hádku mezi tátou a dědou. Vždycky jsem byla ta, která všechno zvládne. Ale nikdy jsem nebyla ta, kterou by někdo pochválil nebo objal jen tak.

Pamatuju si jeden Štědrý den, bylo mi asi deset. Klára dostala nový mobil, Petr stavebnici a já knihu o tom, jak být lepší sestrou. Tehdy jsem poprvé pocítila, že do téhle rodiny možná nepatřím. Ale byla jsem malá a věřila jsem, že když budu ještě hodnější, ještě víc pomáhat, jednou mě přijmou.

Roky plynuly a já se snažila být tou nejlepší dcerou. Na gymplu jsem nosila samé jedničky, abych udělala rodičům radost. Když táta přišel o práci, šla jsem na brigádu do supermarketu a přispívala na domácnost. Nikdo se mě neptal, jestli to zvládám. Nikdo se neptal, jak mi je.

Jednou večer jsem zaslechla rodiče v obýváku. „Ivana je taková zvláštní,“ říkala mamka tátovi. „Nikdy si s nikým pořádně nerozuměla. Ale aspoň je užitečná.“ To slovo – užitečná – mě bodlo jako nůž. Ne milovaná. Ne potřebná. Jen užitečná.

Když jsem nastoupila na vysokou školu v Praze, doufala jsem, že se něco změní. Že když budu dál od domova, začnu konečně žít svůj život. Ale telefonáty od mamky nepřestávaly: „Ivano, přijedeš o víkendu? Potřebujeme pomoct s malováním.“ „Ivano, můžeš vyzvednout Petra na nádraží?“ „Ivano, Klára má horečku, můžeš jí nakoupit?“

Jednou jsem to nevydržela a řekla jsem: „Mami, proč vždycky já? Proč nikdy nepožádáš Kláru nebo Petra?“ Mamka se urazila: „Protože ty jsi ta nejstarší a vždycky jsi byla nejzodpovědnější. To je snad jasné.“

Začala jsem si všímat, že i na rodinných oslavách sedím vždycky trochu stranou. Klára s mámou řeší děti a recepty, Petr s tátou fotbal a politiku. Já jsem ta, co připravuje chlebíčky a sbírá špinavé talíře. Nikdo se mě neptá na školu nebo práci. Nikdo neví, že mám úzkosti a nespím.

Jednoho dne mi zavolala Klára: „Ivano, můžeš mi pohlídat děti? Musím k doktorovi.“ Automaticky jsem souhlasila. Když jsem přišla k ní domů, děti byly rozjívené a Klára nervózní. „Víš,“ řekla mi najednou, „já bych to bez tebe fakt nezvládla.“ Poprvé za dlouhou dobu jsem cítila něco jako vděčnost – ale zároveň i smutek. Proč musím být vždycky ta záchranná síť?

Začala jsem chodit k psycholožce. Vyprávěla jsem jí o tom pocitu outsidera ve vlastní rodině. O tom, jak mě všichni berou jako samozřejmost. „A co byste chtěla vy?“ zeptala se mě jednou. Zaskočila mě ta otázka. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela.

Chtěla bych být někdy na prvním místě. Chtěla bych slyšet: „Ivano, jak se máš?“ Chtěla bych cítit, že mě mají rádi ne proto, co pro ně dělám, ale proto, kdo jsem.

Jednoho dne jsem se rozhodla říct ne. Mamka mi volala: „Ivano, potřebujeme pomoct s úklidem chalupy.“ Zhluboka jsem se nadechla: „Mami, tentokrát nemůžu. Potřebuju čas pro sebe.“ Nastalo ticho. Pak uražený povzdech: „No dobře…“

Bylo mi úzko i úlevně zároveň. Začala jsem si víc všímat svých potřeb a nastavovat hranice. Nebylo to jednoduché – rodina to nechápala a často mi dávali najevo zklamání.

Jednou večer jsme seděli všichni u stolu a táta řekl: „Ivano, ty jsi poslední dobou nějaká jiná.“ Podívala jsem se mu do očí: „Možná jenom konečně sama sebou.“

Nevím, jestli mě někdy přijmou takovou, jaká opravdu jsem. Ale vím jedno – už nechci žít mezi dvěma světy: tím jejich a tím svým.

Někdy přemýšlím: Je možné najít rovnováhu mezi láskou k rodině a láskou k sobě? Nebo je člověk odsouzený buď sloužit druhým, nebo být sám?