Mezi dvěma světy: Jak jsem hledala cestu k tátovi

„Jano, já nikam nejdu! Tady jsem doma a tady taky umřu!“ František seděl v kuchyni u stolu, ruce zaťaté v pěst a oči plné vzdoru. Bylo mi jasné, že tohle nebude další z těch klidných večerů, kdy si spolu povídáme o starých časech. Tentokrát šlo o všechno.

Byl to můj nevlastní otec, ale od chvíle, kdy mi bylo deset a máma si ho vzala, byl pro mě prostě táta. Teď mu bylo čtyřiaosmdesát, klouby ho bolely, paměť už taky nebyla, co bývala, ale pořád měl v sobě tu neuvěřitelnou sílu vzdorovat všemu, co se mu nelíbilo. A domov důchodců byl pro něj symbolem konce všeho.

„Tati, já vím, že je to těžké. Ale už to tady sám nezvládáš. Vždyť jsi minulý týden zapomněl vypnout sporák! Co kdyby se něco stalo?“ snažila jsem se mluvit klidně, i když mi v hrudi bušilo srdce jako splašené.

„A co? Tak shořím! Aspoň budu mít klid!“ odsekl a odvrátil se ke zdi.

V tu chvíli jsem měla chuť se rozbrečet. Věděla jsem, že to myslí vážně. Od smrti mámy byl jako vyměněný – uzavřený do sebe, podrážděný, odmítal jakoukoli pomoc. Přitom dřív byl ten nejveselejší člověk na světě. Vždycky mě bral na ryby, učil mě jezdit na kole, vyprávěl mi historky z vojny. Teď už si ani nevzpomněl, kde má klíče od bytu.

Bratr Petr mi pořád volal a vyčítal: „Jano, musíš s tím něco dělat! Já mám práci, děti… Nemůžu tam být každý den!“ Jenže já měla taky rodinu a práci. Každý den jsem po směně běžela k tátovi, nakoupila mu, uklidila, zkontrolovala léky. Ale věděla jsem, že to takhle dál nejde.

Jednou večer jsem seděla doma u stolu a brečela do polévky. Manžel Mirek mě pohladil po rameni: „Musíš myslet i na sebe. Nemůžeš si to všechno naložit na záda.“

„Ale co mám dělat? On mě nenávidí za to, že mu chci pomoct! A já mám strach, že se mu něco stane…“

„Zkus mu to vysvětlit jinak. Nebo ho vezmi na návštěvu do nějakého domova. Třeba změní názor.“

Druhý den jsem sebrala odvahu a zavolala do Domova seniorů U Kaštanu. Paní ředitelka byla moc milá a nabídla nám prohlídku. Když jsem to tátovi oznámila, málem mě vyhodil z bytu.

„To bych radši skočil z okna! Tam mě nikdy nedostaneš!“

Byla jsem zoufalá. V práci jsem byla protivná na kolegy, doma jsem křičela na děti kvůli maličkostem. Všechno se točilo jen kolem tátova vzdoru.

Jednoho dne mi volala sousedka paní Novotná: „Jano, František tu leží na chodbě! Asi upadl…“

Letěla jsem tam rychlostí blesku. Táta ležel na zemi, tvář zkřivenou bolestí. „Nic mi není! Jen jsem zakopl…“

Odvezli jsme ho na pohotovost – naštěstí jen naražené koleno. Ale pro mě to byla poslední kapka.

Seděla jsem u jeho postele v nemocnici a držela ho za ruku. „Tati… Já už nemůžu dál. Bojím se o tebe každý den. Nechci tě nikam zavírat, ale potřebuješ pomoc. Já ti ji sama dát nedokážu.“

Poprvé po dlouhé době se mi podíval do očí bez hněvu. „Já vím… Ale já se bojím, Janičko. Bojím se být mezi cizíma lidma. Bojím se, že umřu sám.“

Rozplakala jsem se. „Já tě nikdy neopustím. Budu za tebou chodit každý den. Ale musíš mi věřit.“

Nakonec jsme spolu šli do domova U Kaštanu na návštěvu. Táta byl překvapený – nebylo to tam jako ve vězení, jak si představoval. Povídal si s panem Dvořákem o fotbale, paní Hrdličková mu nabídla koláč.

Za měsíc se přestěhoval. První týdny byly těžké – často plakal a chtěl domů. Ale postupně si zvykl. Já měla konečně čas na svou rodinu i na sebe – a táta měl kolem sebe lidi i péči.

Někdy si říkám: Udělala jsem správně? Měla jsem ho víc poslouchat? Nebo je někdy potřeba udělat nepopulární rozhodnutí pro dobro všech?

Co byste udělali vy? Jak najít rovnováhu mezi láskou a odpovědností?