Mezi dvěma domovy: Když moje věci začnou patřit jiným

„Ivano, kde je ten mixér? Potřebuju ho na těsto!“ volá na mě manžel Petr z kuchyně. V tu chvíli mi v žaludku ztěžkne kámen. Mixér… Už zase. „Má ho mamka, půjčila si ho minulý týden,“ odpovím tiše, skoro provinile. Petr jen protočí oči a povzdechne si: „To už je potřetí za měsíc. To nemůžeme mít doma ani vlastní věci?“

Stojím u dřezu, v ruce houbičku, a cítím, jak se mi do očí derou slzy. Nechci být ta špatná dcera, špatná sestra, špatná snacha. Ale poslední dobou mám pocit, že se naše domácnost mění v jakési depozitní místo pro celou rodinu. Každý si přijde, vezme, co potřebuje, a já pak vysvětluju doma, proč zase něco chybí.

Začalo to nenápadně. Moje sestra Lenka si půjčila pár dupaček pro svého syna. „Vždyť je to jen na chvíli, Ivčo, ty už je stejně nepotřebuješ,“ smála se tehdy. Jenže chvíle se protáhla na měsíce a dupačky už jsem nikdy neviděla. Pak přišla mamka – „Ivanko, půjč mi tu vaši žehličku, ta moje už fakt dosloužila.“ A tak to šlo dál: rychlovarná konvice, dětská autosedačka, dokonce i náš starý notebook.

Petr se snaží být tolerantní, ale vím, že ho to štve. „Proč jim prostě neřekneš ne?“ ptá se mě večer, když ukládáme naši malou Elišku do postýlky. „Protože jsou to moje rodina,“ šeptám. Ale v hlavě mi běží tisíc výčitek – proč neumím říct dost? Proč mám pocit viny pokaždé, když bych měla odmítnout?

Jednoho dne přijde Lenka neohlášeně na návštěvu. Sedíme u kávy a ona najednou zahlédne naši novou dětskou koloběžku. „Jé, to je paráda! To by se Honzíkovi hodilo na výlet do Stromovky. Můžu si ji půjčit?“ ptá se s úsměvem, který neodmítáte. V tu chvíli cítím, jak mi srdce buší až v krku. Chci říct ne. Opravdu chci. Ale místo toho slyším svůj hlas: „Jasně, vezmi si ji.“

Když Lenka odejde, sedím na gauči a dívám se na prázdné místo u dveří, kde koloběžka stála. Eliška přijde a ptá se: „Maminko, kde mám koloběžku?“ A já jí musím vysvětlit, že ji má teta Lenka pro Honzíka. Eliška se rozpláče a já mám chuť brečet s ní.

Večer sedím s Petrem u stolu a on už to nevydrží: „Ivano, takhle to dál nejde. Musíš jim říct pravdu. Vždyť už to není normální!“ V tu chvíli se ve mně něco zlomí. Vzpomenu si na všechny ty chvíle, kdy jsem musela doma improvizovat, protože něco chybělo. Na všechny ty výčitky svědomí a pocit, že nejsem dost dobrá dcera ani matka.

Druhý den ráno volám mamce. „Mami, potřebovala bych zpátky ten mixér,“ začnu opatrně. Mamka je překvapená: „Ale vždyť já ho ještě potřebuju! Nemůžeš si půjčit jiný?“ Zhluboka se nadechnu: „Mami, je to náš jediný mixér a Petr ho potřebuje na vaření. Prosím tě, vrať nám ho.“ V telefonu je ticho. Pak mamka povzdechne: „No dobře…“

Podobný rozhovor vedu i s Lenkou kvůli koloběžce. „Ale Ivčo, vždyť Honzík ji chtěl jen na víkend!“ brání se sestra. „Eliška je z toho smutná,“ řeknu jí popravdě. Lenka chvíli mlčí a pak souhlasí, že nám ji vrátí.

Jenže tím to nekončí. O pár dní později přijde zpráva od tchyně: „Ivanko, slyšela jsem, že máte novou pračku. Ta naše už skoro nejede…“ V tu chvíli už ale vím, co odpovědět: „Teto Jano, omlouvám se, ale pračku opravdu potřebujeme každý den.“

Cítím úlevu i strach zároveň. Co když mě teď budou mít za sobce? Co když se rodina odcizí? Několik dní je dusno – mamka mi volá méně často, Lenka je odměřená.

Jednoho večera mi ale přijde zpráva od sestry: „Promiň, Ivčo. Asi jsme ti toho naložili moc.“ A já brečím do polštáře – úlevou i smutkem.

Začínám chápat, že nastavovat hranice není sobecké. Je to nutné pro naši rodinu i pro mě samotnou. Ale pořád ve mně hlodá pochybnost: Neztratím tím něco důležitého? Neublížím tím lidem, které mám ráda?

Možná nejsem jediná, kdo tohle zažil… Jak jste to zvládli vy? Dá se vůbec najít rovnováha mezi pomocí rodině a ochranou vlastního domova?