Mezi čtyřmi stěnami: Dům, který se nikdy nestal domovem

„Mami, prosím tě, můžeš aspoň zaklepat?“ ozvalo se podrážděně zpoza dveří. Stála jsem na chodbě bytu, který jsem před pěti lety koupila pro svou dceru Lucii. V ruce jsem držela talíř s čerstvě upečeným koláčem a v očích mě pálily slzy. „Promiň, Lucko, jen jsem ti chtěla přinést něco dobrého ke kávě…“ odpověděla jsem tiše, ale dveře už byly zavřené.

V tu chvíli mi došlo, že nejsem vítaná. Vlastně už dlouho nejsem. Když jsem se po dvaceti letech vrátila z Brna do Prahy, těšila jsem se na rodinu, na to, že budeme zase spolu. Celý život jsem dřela, šetřila každou korunu, abych mohla svým dětem koupit vlastní byty. Chtěla jsem jim dát jistotu, kterou jsem sama nikdy neměla. Ale teď… teď mám pocit, že jsem jim spíš překážkou.

Sedla jsem si na lavičku před domem a pozorovala ruch na ulici. Lidé spěchali do práce, maminky vedly děti do školky, někdo venčil psa. Všichni měli svůj svět, svůj domov. A já? Já mám klíče od tří bytů v Praze, ale ani jeden z nich není mým domovem.

Vzpomněla jsem si na rozhovor s druhým synem Petrem minulý týden. „Mami, já bych byl radši, kdybys mi předem zavolala, když chceš přijít. Mám teď hodně práce a potřebuju klid.“ Jeho hlas byl odměřený, skoro cizí. Kde je ten kluk, který mi jako malý nosil obrázky a šeptal mi do ucha, že mě má nejradši na světě?

Možná jsem to přehnala. Možná jsem jim dala až moc a teď nevědí, jak mi to oplatit. Nebo možná prostě jen dospěli a já jim připadám jako vetřelec v jejich životech.

Večer jsem seděla sama ve svém malém pronajatém bytě na Žižkově. Na stěnách visely fotky dětí z dětství – Lucie s copánky a rozbitým kolenem, Petr s medailí ze školního běhu, nejmladší Tomáš s plyšovým medvědem v náručí. Všichni se usmívali. Kde se to zlomilo? Kdy se ze mě stala ta otravná matka, kterou je lepší nevidět?

Telefon zazvonil. Srdce mi poskočilo – třeba někdo z nich! Ale byl to soused pan Novotný: „Paní Jano, nezapomněla jste dneska zamknout sklep? Někdo tam nechal rozsvíceno.“ Omluvila jsem se a slíbila nápravu. Ani on se nezeptal, jak se mám.

Druhý den ráno jsem se rozhodla navštívit Tomáše. Jeho byt na Vinohradech byl vždycky plný smíchu a hudby – aspoň dřív. Teď mě přivítal jen ticho a nepořádek. „Ahoj mami,“ zamumlal Tomáš a ani se neodtrhl od počítače. „Máš něco k jídlu?“ zeptala jsem se opatrně. „Jo, objednal jsem si pizzu.“

Seděla jsem na gauči a sledovala ho. Byl bledý, zarostlý a unavený. „Tomáši, jsi v pořádku?“ zeptala jsem se tiše. „Jasně,“ odpověděl bez zájmu. „Mám prostě hodně práce.“

Chtěla jsem ho obejmout, pohladit po vlasech jako kdysi. Ale věděla jsem, že by to nesnesl.

Když jsem odcházela, otočil se ke mně: „Mami… díky za ten byt.“ Usmála jsem se a polkla slzy.

Cestou domů jsem přemýšlela o tom, co vlastně znamená být matkou dospělých dětí. Dřív mě potřebovali každý den – s úkoly do školy, s rozbitými koleny i zlomenými srdci. Teď mají své životy a já mám pocit, že už pro ně nemám místo.

Večer mi Lucie poslala zprávu: „Promiň za dnešek, měla jsem blbý den v práci.“ Odepsala jsem: „To nic, Lucko. Kdybys chtěla přijít na čaj nebo jen tak popovídat… vždycky budu ráda.“

Dlouho neodpovídala. Pak přišla krátká zpráva: „Díky mami.“

Sedím teď u okna a dívám se na noční Prahu. Světla v oknech cizích bytů mi připomínají všechny ty domovy, které jsem pomohla vytvořit – ale ani jeden z nich není můj.

Možná je chyba ve mně. Možná jsem měla být přísnější nebo víc myslet na sebe. Ale copak to jde? Copak jde být matkou napůl?

A tak se ptám: Co vlastně znamená domov? Je to místo? Lidé? Nebo jen pocit bezpečí a přijetí? A proč je někdy tak těžké najít ho i mezi vlastními čtyřmi stěnami?