„Mami, zapomněla jste na ten flek!” – Můj život tchyně v Česku. Je rodina opravdu všechno?

„Mami, zapomněla jste na ten flek!“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem položila utěrku na linku. Stála jsem tam, s rukama od saponátu, a dívala se na svou snachu Lenku, jak se sklání nad ubrusem. Její hlas byl ostrý jako nůž a já cítila, jak se mi v krku tvoří knedlík. „Promiň, Lenko,“ špitla jsem, ale ona už si mě nevšímala. Můj syn Petr seděl u stolu s mobilem v ruce a ani nezvedl oči. V tu chvíli jsem si připadala jako duch ve vlastním domě.

Nikdy jsem si nemyslela, že stáří bude takhle vypadat. Když Petr přivedl Lenku poprvé domů, byla jsem nadšená. Měla krásný úsměv a zdála se milá. Ale časem se mezi námi něco zlomilo. Možná to začalo tím, že jsem jim chtěla pomáhat – vařit, prát, hlídat malou Aničku. Jenže místo vděku přišly výčitky. „Mami, prosím tě, tohle už nedělej,“ říkával Petr, když jsem skládala jeho košile. „Lenka má ráda všechno po svém.“

Začala jsem se cítit zbytečná. Každý den jsem vstávala dřív než ostatní, abych připravila snídani a vyžehlila prádlo. Když jsem byla mladší, myslela jsem si, že rodina je všechno. Že když budu obětavá a laskavá, budou mě mít rádi. Ale teď? Teď mám pocit, že jsem jen služka ve vlastním bytě.

Jednou večer jsem zaslechla Lenku, jak si volá s kamarádkou: „Víš, ona je pořád tady. Všude uklízí a plete se do všeho. Už mě to unavuje.“ Srdce mi bušilo až v krku. Chtěla jsem odejít z kuchyně, ale nohy mě neposlouchaly. Stála jsem tam jako přikovaná a slzy mi stékaly po tváři.

Petr si ničeho nevšiml. Vždycky byl uzavřený do sebe. Když byl malý, byli jsme jen my dva – jeho otec nás opustil, když mu byly tři roky. Vychovala jsem ho sama a dělala pro něj první poslední. Teď mám pocit, že mě nevidí. Že pro něj nejsem důležitá.

Jednou jsme seděli u stolu všichni spolu – já, Petr, Lenka i Anička. Malá rozlila čaj na ubrus a Lenka se na mě podívala: „Mami, mohla byste to utřít?“ V tu chvíli jsem měla chuť křičet: „Nejsem vaše služka!“ Ale místo toho jsem vzala hadřík a mlčky utírala stůl.

Začala jsem chodit ven jen proto, abych nemusela být doma. Procházela jsem se po sídlišti a dívala se do oken cizích lidí. Přemýšlela jsem, jestli i jinde žijí takhle vedle sebe – jako cizinci pod jednou střechou.

Jednou večer přišla sousedka paní Novotná a ptala se mě: „Maruško, proč jsi tak smutná?“ Nechtěla jsem jí nic říkat, ale nakonec ze mě všechno vypadlo. Plakala jsem jí na rameni jako malá holka. „Víš,“ řekla mi tiše, „musíš myslet i na sebe. Oni tě budou brát tak, jak jim dovolíš.“

Začala jsem přemýšlet o tom, co vlastně chci. Celý život jsem žila pro druhé – pro Petra, pro rodinu. Ale kdo žije pro mě? Když jsem to jednou večer řekla Petrovi, jen pokrčil rameny: „Mami, vždyť jsi přece vždycky chtěla být s námi.“

Ano, chtěla. Ale ne za cenu vlastní důstojnosti.

Jednoho dne jsem se rozhodla. Ráno jsem vstala dřív než obvykle a místo snídaně začala balit kufr. Když přišla Lenka do kuchyně a uviděla mě s kufrem v ruce, překvapeně se zastavila: „Co to děláte?“ Podívala jsem se jí do očí: „Odjíždím na pár dní k sestře do Brna.“

Petr přišel až později. „Mami, co blázníš?“ zeptal se podrážděně.

„Potřebuju si odpočinout,“ odpověděla jsem klidněji, než jsem čekala sama od sebe.

V Brně u sestry jsem poprvé po letech spala celou noc bez toho, abych slyšela výčitky nebo cítila napětí ve vzduchu. Povídaly jsme si dlouho do noci o všem možném – o dětství, o snech i o tom, co nás bolí.

Když jsem se po týdnu vracela domů, měla jsem strach. Ale něco se změnilo – ve mně samotné. Už jsem nebyla ta ustrašená žena, která čeká na pokyn nebo pochvalu.

Doma bylo ticho. Petr seděl u stolu a díval se na mě: „Mami… promiň.“

Lenka mlčela a jen sklopila oči.

Možná to nebylo dokonalé usmíření – ale poprvé za dlouhou dobu jsem cítila respekt.

A tak si kladu otázku: Má smysl obětovat celý život pro rodinu? Nebo je čas myslet i na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?