Máma mi vyhrožuje vyděděním, pokud brzy nebudu mít dítě: Příběh o rodinném tlaku a hledání vlastní cesty

„Tak už mi to řekni, Evo! Kdy budeš mít konečně dítě? Nebo chceš, abych všechno odkázala tvému bratrovi?“ Mámin hlas se rozléhá kuchyní jako ostrý nůž. Sedím u stolu, ruce sevřené v pěst pod deskou, a cítím, jak mi hoří tváře. Vždycky jsem si myslela, že naše hádky jsou jen dočasné, že časem pochopí, že mám právo žít svůj život jinak. Ale dnes je to jiné. Dnes mi máma vyhrožuje vyděděním.

„Mami, prosím tě…“ začnu tiše, ale ona mě nenechá domluvit.

„Ne! Už mě nebaví čekat. Všichni v práci se mě ptají, kdy budu babička. A já jim pořád musím lhát! Vždyť už ti je třicet šest! Co si o nás lidi pomyslí?“

Dívám se na ni a v hlavě mi běží tisíc myšlenek. Vždycky jsem byla ta hodná dcera. Ta, co vystudovala práva, našla si slušnou práci v advokátní kanceláři v Brně, nikdy neměla problémy s policií, nikdy nezklamala. Ale dítě? Nikdy jsem si nebyla jistá, jestli to je moje cesta. Mám ráda svůj život – ráda cestuji, mám přátele, chodím na výstavy a do divadla. Můj partner Petr je skvělý, ale oba jsme si vždycky říkali, že děti nejsou nutně podmínkou štěstí.

„Mami, já… možná děti mít nechci,“ vydechnu konečně.

Máma se zarazí. Její oči se rozšíří a na chvíli vypadá, jako by jí někdo vyrazil dech. Pak prudce vstane od stolu a začne chodit po kuchyni sem a tam.

„To nemyslíš vážně! Vždyť tohle je proti přírodě! Co budeš dělat, až zestárneš? Kdo se o tebe postará? A co rodinný dům? Myslíš, že ho nechám někomu cizímu?“

Cítím, jak se mi stahuje hrdlo. Vždycky jsem věděla, že máma je tradiční. Ale že by mě vydědila? To jsem nečekala.

„Mami, proč je pro tebe tak důležité, abych měla dítě? Proč nestačí, že jsem šťastná takhle?“

„Protože rodina je všechno! Já jsem kvůli vám obětovala celý život! A ty mi teď řekneš, že ti na tom nezáleží?“

Vzpomínám si na dětství. Na to, jak byla máma vždycky přísná. Jak jsme museli každý víkend jezdit na chalupu k babičce do Vyškova, jak jsme nesměli přijít domů později než v devět večer. Jak mi zakazovala chodit s klukama ze sousedství, protože „nejsou pro tebe dost dobří“. Vždycky chtěla mít všechno pod kontrolou.

Petr sedí v obýváku a slyší každé slovo. Večer mi tiše říká: „Evo, nemusíš se jí podřizovat. Je to tvůj život.“

Ale já cítím tíhu odpovědnosti. Co když má pravdu? Co když jednou budu litovat? Co když opravdu zůstanu sama?

Další týdny jsou plné napětí. Máma mi volá každý druhý den. „Tak co už? Už jste se rozhodli?“ ptá se pořád dokola. Bratr Michal mi píše zprávy: „Hele, neblbni. Vždyť je to jen dítě.“

V práci nejsem schopná se soustředit. Dělám chyby v dokumentech, kolegyně Jana si mě bere stranou: „Evi, jsi v pohodě? Jsi poslední dobou nějaká mimo.“

Nevím, co jí říct. Nikdo z mých přátel neřeší takové věci. Někteří už děti mají a jsou šťastní. Jiní žijí sami a cestují po světě. Proč mám pocit, že jsem jediná, kdo musí volit mezi láskou k rodině a láskou k sobě?

Jednoho večera přijdu domů a najdu Petra sedět u stolu s dopisem v ruce.

„Přišel ti dopis od mámy,“ řekne tiše.

Otevřu ho a čtu: „Evo, pokud do konce roku nebudeš těhotná nebo alespoň nezačneš plánovat rodinu, přepíšu dům na Michala. Je mi líto, ale nemůžu jinak.“

Slzy mi stékají po tvářích. Petr mě obejme: „Tohle není fér.“

Ale co mám dělat? Mám obětovat vlastní štěstí kvůli dědictví? Kvůli tomu, aby máma mohla být pyšná před sousedy?

Začínám pochybovat o všem. O sobě, o svých hodnotách i o vztahu s Petrem. On by možná dítě chtěl – někdy v budoucnu – ale ne takhle pod tlakem.

Jednoho dne se rozhodnu zajít za mámou osobně. Sedíme naproti sobě u stolu v její kuchyni.

„Mami,“ začnu opatrně. „Já tě mám ráda. Ale nemůžu žít podle tvých představ. Chci být šťastná po svém.“

Máma mlčí dlouho. Pak řekne: „Takže ti na rodině nezáleží.“

„Záleží,“ odpovím pevně. „Ale na té mojí – na Petrově a na mně. Třeba jednou děti budeme chtít. Ale nechci je mít jen proto, abych tě potěšila nebo abych něco zdědila.“

Máma se rozpláče. Poprvé vidím její slzy a poprvé chápu, že i ona má strach – strach ze samoty, strach z toho, že její oběti byly zbytečné.

Odcházím domů s pocitem úlevy i bolesti zároveň. Možná přijdu o dům ve Vyškově. Možná přijdu o máminu přízeň. Ale poprvé v životě mám pocit, že jsem udělala něco opravdu pro sebe.

Někdy večer přemýšlím: Je správné jít proti vlastní rodině kvůli svobodě? Nebo bych měla ustoupit a přijmout roli matky jen proto, aby byl klid? Co byste udělali vy na mém místě?