Když vlastní dcera zapomene, co je opravdová hodnota

„To si děláte srandu, mami? To je všechno?“ Lucie stála uprostřed obýváku v bílých šatech, v ruce obálku, kterou jsme jí s Karlem dali po svatební hostině. Její oči byly plné zklamání a já cítila, jak se mi stahuje hrdlo. Všude kolem nás ještě voněly květiny z včerejší oslavy, na stole zůstaly nedojedené zákusky a v koutě se povalovaly balonky s nápisem „Novomanželé“. Ale místo radosti a vděku jsem slyšela jen výčitky.

„Lucie, vždyť jsme ti zaplatili celou svatbu,“ snažil se Karel zachovat klid. „Všechno – od pronájmu sálu v hotelu až po kapelu a fotografku. To nebylo málo peněz.“

Lucie protočila oči. „Ale všichni ostatní dostali od rodičů aspoň sto tisíc! Vy jste mi dali jen tuhle směšnou částku. Co si o tom mám myslet?“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Vzpomněla jsem si na všechny ty měsíce příprav – jak jsme s Karlem jezdili po Praze, hledali nejlepší cukrárnu, vybírali květiny, ochutnávali menu. Kolik nocí jsem nespala, protože jsem počítala, jestli nám to všechno vyjde. A teď? Teď tu stojím před vlastní dcerou a připadám si jako nejhorší matka na světě.

„Lucko,“ začala jsem tiše, „víš vůbec, kolik to všechno stálo? Tvůj ženich Petr dal peníze jen na prstýnky. Jeho rodiče se ani neobtěžovali přispět na hostinu. My jsme to všechno vzali na sebe.“

Lucie se zamračila. „To je vaše věc. Já jsem čekala něco víc. Vždyť jste moji rodiče!“

V tu chvíli jsem pochopila, že nejde o peníze. Jde o něco hlubšího – o pocit, že naše dcera bere všechno jako samozřejmost. Že jí nikdy nedošlo, kolik úsilí a lásky jsme do ní investovali.

Když Lucie odešla do svého pokoje, sedla jsem si ke stolu a rozplakala se. Karel mě objal a šeptal: „Neboj se, ona na to jednou přijde.“ Ale já si tím nebyla jistá.

Dny po svatbě byly plné napětí. Lucie s námi skoro nemluvila. Petr se tvářil rozpačitě, ale do hádky se nepletl. Když jsem jednou zaslechla Lucii, jak si po telefonu stěžuje kamarádce: „Moje máma je fakt lakomá,“ bodlo mě to u srdce.

Začala jsem přemýšlet, kde jsme udělali chybu. Vždyť jsme Lucii nikdy nic neodepřeli – měla nejlepší školy, kroužky, prázdniny u moře. Možná jsme ji až moc rozmazlili? Nebo je to prostě dnešní doba, kdy mladí lidé berou všechno jako samozřejmost?

Jednoho večera jsem se rozhodla si s Lucií promluvit. Seděla v kuchyni a bezmyšlenkovitě míchala čaj.

„Lucko, můžu s tebou mluvit?“

Pokrčila rameny. „Jestli musíš.“

„Mrzí mě, že jsi zklamaná z našeho daru. Ale opravdu jsme ti chtěli dát to nejlepší – krásnou svatbu, na kterou budeš vzpomínat celý život. Peníze jsou jen papír. Ale zážitky a rodina… to je něco jiného.“

Lucie mlčela. Pak se na mě podívala a řekla: „Možná máš pravdu. Ale když vidím, co dostaly ostatní holky… Připadám si méněcenná.“

V tu chvíli jsem pochopila, že za tím vším je strach – strach být horší než ostatní, strach z odsouzení okolí. A taky tlak sociálních sítí, kde se každý chlubí dary a luxusem.

„Lucko,“ řekla jsem jemně, „každá rodina je jiná. My jsme ti dali to nejlepší, co jsme mohli. A věř mi, že kdybychom měli víc, dali bychom ti všechno na světě.“

Lucie sklopila oči a poprvé za dlouhou dobu jsem v nich viděla slzy.

„Promiň, mami,“ zašeptala. „Já… asi jsem byla nespravedlivá.“

Objala mě a já cítila úlevu i smutek zároveň. Věděla jsem ale, že tahle rána se bude hojit dlouho.

Od té doby je mezi námi stále jistý odstup. Lucie už bydlí s Petrem ve svém bytě a vídáme se méně často. Občas mi napíše zprávu nebo pošle fotku z výletu. Ale už nikdy to nebude jako dřív.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kde je hranice mezi tím dát dítěti vše a naučit ho vděčnosti? Je chyba v nás rodičích nebo ve společnosti? A hlavně – dá se vůbec napravit vztah, když jednou praskne bublina iluzí?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že jsme Lucii rozmazlili? Nebo je dnešní svět prostě jiný?