Když úspěch rozdělí: Luciina volba mezi kariérou a rodinou

„Tohle už není normální, Lucko! Já už to takhle dál nedám!“ křičel Petr a třískal dveřmi od ložnice. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Ještě před rokem bych si myslela, že takové scény se dějí jen v televizních seriálech, ne v našem bytě na Jižním Městě. Ale teď? Teď jsem byla hlavní postavou vlastního dramatu.

Všechno to začalo tím povýšením. Po letech dřiny v reklamní agentuře mi konečně nabídli místo kreativní ředitelky. Byla jsem na sebe pyšná – a taky trochu vyděšená. Věděla jsem, že to bude znamenat víc práce, víc odpovědnosti, ale i víc peněz. Když jsem to Petru oznámila, usmál se a objal mě. „Jsem na tebe pyšný,“ řekl tehdy. Ale jeho oči byly podivně prázdné.

Zpočátku jsem si jeho změny nevšímala. Petr byl vždycky tichý typ, spíš introvert, pracoval jako učitel dějepisu na základce. Vždycky jsme si říkali, že jsme každý jiný, ale právě to nás spojovalo. Jenže najednou začal být podrážděný, často mlčel celé večery, a když jsem přišla domů později kvůli práci, díval se na mě s výčitkou.

Jednou večer jsem přišla domů po náročné prezentaci pro velkého klienta. Byla jsem vyčerpaná, ale šťastná – všechno vyšlo skvěle. Petr seděl u stolu s večeří, kterou uvařil. „To je hezké, děkuju,“ usmála jsem se a políbila ho na tvář. On jen pokrčil rameny.

„Myslíš, že bys někdy mohla přijít domů včas?“ zeptal se tiše.

„Petře, víš, že teď je toho hodně… Ale slibuju, že zítra přijdu dřív.“

„Zítra? A co dneska? Co já?“

Zamrazilo mě. „Ty víš, že tě miluju…“

„Ale tvoje práce je pro tebe důležitější než já!“ vybuchl najednou. „Vždycky jsi byla ambiciózní, ale teď… Teď už tě skoro nepoznávám.“

Chtěla jsem mu vysvětlit, jak moc pro mě znamená jeho podpora, jak moc si vážím toho, co dělá on. Ale slova mi uvízla v krku. Místo toho jsem jen seděla a dívala se do talíře.

Dny plynuly a napětí mezi námi rostlo. Petr začal trávit víc času mimo domov – prý s kolegy z práce nebo na fotbale. Já se snažila balancovat mezi schůzkami a domácností, ale měla jsem pocit, že selhávám na všech frontách.

Jednoho večera přišel domů později než obvykle. Byl cítit pivem a tvářil se odhodlaně.

„Musíme si promluvit,“ řekl bez pozdravu.

Sedli jsme si naproti sobě ke kuchyňskému stolu. „Lucko, já už to takhle dál nedám. Buď ta tvoje práce, nebo já.“

Zůstala jsem zticha. Hlavou mi běžely vzpomínky na naše společné roky – první rande v kavárně na Vinohradech, dovolená v Krkonoších, smích i hádky. Ale teď? Teď tu seděl cizinec.

„To nemyslíš vážně,“ zašeptala jsem.

„Myslím,“ odpověděl tvrdě. „Nechci být jen někdo do počtu. Nechci být ten slabší.“

V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o práci. Šlo o jeho pocit vlastní hodnoty, o to, že se vedle mě cítil méněcenný. A já? Já jsem byla rozpolcená mezi láskou k němu a láskou k tomu, co dělám.

Následující týdny byly peklo. Petr byl odtažitý, já unavená a smutná. Kamarádky mi radily: „Musíš myslet i na sebe!“, máma mi říkala: „Rodina je nejdůležitější.“ Nikdo ale neviděl do mého srdce.

Jednou v noci jsem nemohla spát. Seděla jsem u okna a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem: Mám se vzdát všeho, co jsem vybudovala? Nebo mám riskovat ztrátu člověka, kterého miluju?

Nakonec jsem Petrovi navrhla kompromis – společnou terapii. Nejdřív odmítal, ale nakonec souhlasil. Sezení byla bolestivá i osvobozující zároveň. Otevřeně jsme mluvili o svých pocitech, o strachu i nejistotách. Petr přiznal, že má pocit selhání – že by měl být ten „silnější“, živitel rodiny.

Já mu řekla o svých snech a o tom, jak těžké je být ženou v mužském světě byznysu. O tom, jak moc bych si přála jeho podporu místo výčitek.

Bylo to dlouhé a bolestivé období. Některé dny jsme měli pocit, že to zvládneme – jindy jsme byli na pokraji rozchodu. Nakonec jsme se rozhodli dát našemu vztahu ještě šanci. Petr začal chodit na kurzy dalšího vzdělávání a našel si novou vášeň v psaní historických článků pro časopisy.

Náš vztah už nikdy nebude stejný jako dřív – možná je to dobře. Naučili jsme se mluvit o svých pocitech dřív, než z nich vznikne propast.

Ale někdy v noci se stále ptám sama sebe: Je možné mít všechno? Nebo musí člověk vždycky něco obětovat? Co byste udělali vy na mém místě?