Když si manžel vybral maminku: Příběh o hledání rovnováhy mezi láskou a rodinou
„To nemyslíš vážně, Honzo! Už zase? Kolikrát ti mám říkat, že potřebujeme být sami, jen my dva!“ křičela jsem do ticha našeho malého bytu na Žižkově. Honza stál u dveří s taškou v ruce a pohledem upřeným do země. „Lucie, máma je po té operaci sama. Nemůžu ji tu nechat. Je to jen na pár týdnů…“ Jeho hlas byl tichý, skoro provinilý. Ale já už věděla, jak to dopadne. Pár týdnů se vždycky protáhne na měsíce.
Bylo mi třicet pět a myslela jsem si, že už mě v životě nic nepřekvapí. Ale tohle… Tohle byla rána pod pás. Vždycky jsem věděla, že Honzova matka, paní Novotná, má na něj obrovský vliv. Po smrti jeho otce se na něj upnula jako na poslední záchranu. Jenže já jsem byla jeho žena! Měla bych být na prvním místě… Nebo snad ne?
První týdny byly peklo. Každý večer jsem seděla sama v kuchyni, koukala na prázdné místo naproti sobě a přemýšlela, co dělám špatně. Kamarádky mi radily: „Vykašli se na něj! Najdi si někoho, kdo tě bude milovat bez podmínek.“ Ale já jsem Honzu milovala. A nenáviděla jsem sama sebe za to, že mu nedokážu odpustit.
Jednoho večera mi zavolala tchyně. „Lucinko, nechceš přijít na kafe? Honza je tu taky.“ Její hlas byl sladký jako med, ale já v něm slyšela vítězství. Přesto jsem šla. Seděla jsem u jejich stolu, popíjela slabou kávu a sledovala, jak Honza krájí mamince jablko na malé kousky. „Víš, Lucie,“ začala paní Novotná, „Honza je jediný, kdo mi zbyl. Ty jsi mladá, máš celý život před sebou…“ Zadržela jsem slzy a odešla dřív, než by mě viděli brečet.
Doma jsem bouchla dveřmi a rozplakala se nahlas. Proč mám pocit, že bojuju s duchem? Proč mám pocit, že nikdy nebudu dost dobrá? Vzpomněla jsem si na naši svatbu – jak mě Honza držel za ruku a šeptal mi do ucha sliby o společném životě. Kde jsou teď ty sliby?
Začala jsem chodit k psycholožce. „Lucie,“ řekla mi jednou doktorka Šedivá, „musíte si ujasnit, co od života chcete vy. Ne Honza, ne jeho matka – vy.“ Ta slova mě bodla do srdce. Co vlastně chci? Chci být s mužem, který mě opouští kvůli své matce? Nebo chci být sama sebou?
Jednoho dne jsem se rozhodla. Zavolala jsem Honzovi: „Potřebujeme si promluvit.“ Sešli jsme se v parku pod kaštany. „Honzo, já už takhle dál nemůžu,“ začala jsem a cítila, jak se mi třesou ruce. „Buď budeme rodina my dva, nebo nebudeme vůbec.“
Honza mlčel dlouho. Pak řekl: „Já tě miluju, Lucie. Ale máma mě potřebuje.“
„A co já?“ vykřikla jsem zoufale.
„Ty jsi silná. Ty to zvládneš,“ odpověděl tiše.
V tu chvíli jsem pochopila – nikdy nebudu na prvním místě. Odešla jsem domů s pocitem prázdnoty.
Následující týdny byly těžké. Začala jsem chodit na jógu, vídat se s přáteli a pomalu nacházela samu sebe. Jednou večer mi přišla zpráva od Honzy: „Můžeme si promluvit?“ Souhlasila jsem.
Sešli jsme se v kavárně na Vinohradech. Honza vypadal unaveněji než kdy dřív. „Lucie, máma je nemocná víc, než jsme si mysleli. Ale já nechci přijít o tebe.“
„A co navrhuješ?“ zeptala jsem se.
„Mohli bychom bydlet chvíli u ní všichni tři? Aspoň dokud jí nebude líp?“
Byla to těžká volba. Ale souhlasila jsem – kvůli Honzovi i kvůli sobě.
První týdny byly napjaté. Paní Novotná mě kontrolovala na každém kroku – jak vařím polévku, jak skládám prádlo… Jednou večer jsme se pohádaly kvůli banalitě: „Lucie, takhle se knedlíky nedělají!“ vyjela na mě.
„A proč bych to nemohla dělat po svém?“ odsekla jsem.
Honza stál mezi námi jako rozhodčí v ringu.
Ale časem jsme si našly cestu – pomalu a bolestivě. Začaly jsme spolu chodit na procházky do parku, povídat si o jejím dětství v Brně… Jednou mi řekla: „Víš, Lucie, já mám strach být sama. Ale vidím, že Honza tě miluje.“
V tu chvíli jsem pochopila – nejsme soupeřky. Jsme dvě ženy, které milují stejného muže a bojí se ho ztratit.
Když se paní Novotná uzdravila natolik, že už nepotřebovala stálou péči, odstěhovali jsme se s Honzou zpět do našeho bytu. Bylo to jiné – upřímnější a opravdovější.
Dnes už vím, že láska není o tom být vždycky první. Je o tom najít rovnováhu mezi tím, co potřebujeme my sami a co potřebují ti druzí.
Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Udělala bych dnes něco jinak? Nebo je právě tahle bolest součástí cesty ke skutečné blízkosti?
Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za vztah i přes bolest a zklamání?