Když se všechno rozpadne po padesátce: Příběh Hany z paneláku v Brně

„Tak já to udělám, Hano. Opravdu to udělám. Podám žádost o rozvod.“ Marcela seděla naproti mně, ruce sevřené kolem hrnku s čajem, oči zarudlé od pláče. Venku bubnoval déšť do parapetu našeho panelákového bytu v Brně-Bystrci a já jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. Nejen její, ale i ten můj.

„A co budeš dělat? Kam půjdeš?“ zeptala jsem se tiše, protože jsem věděla, že tahle otázka je stejně tak pro ni jako pro mě. Marcela pokrčila rameny. „Nevím. Ale už nemůžu dál. Celý život jsem žila podle někoho jiného. Nejprve rodiče, pak Petr… A teď? Teď už nemám sílu předstírat.“

Petr byl její muž – typický moravský chlap, který celý život pracoval v Zetoru a doma byl spíš inventář než partner. Když jejich syn Tomáš dosáhl osmnácti, Petr prostě jednoho dne odešel. Nechal po sobě jen vzkaz na lednici: „Nečekejte mě.“ Od té doby jsme o něm neslyšely. Marcela se snažila být silná kvůli Tomášovi, ale když i on odešel na vysokou do Prahy, zůstala sama v tichém bytě plném vzpomínek a nevyřčených výčitek.

Já sama jsem byla vdova už pět let. Můj muž Milan zemřel na infarkt a od té doby jsem žila v jakémsi polospánku – chodila do práce na poštu, večer si pustila televizi a občas zašla s Marcelou na kávu. Ale teď, když jsem viděla její zoufalství, jsem si uvědomila, jak moc jsme obě uvězněné ve svých životech.

„Víš, co je nejhorší?“ pokračovala Marcela a hlas se jí zlomil. „Že mi vlastně nebude chybět. Ani trochu. Jen mám strach z toho ticha. Z toho, že už nikdy nebude nic nové.“

Vzpomněla jsem si na naši společnou dovolenou na chalupě v Jeseníkách před dvaceti lety. Tehdy jsme byly mladé, smály se a plánovaly budoucnost. Teď jsme seděly v kuchyni a bály se budoucnosti víc než smrti.

Marcela začala balit věci do krabic. Každý den mi volala a ptala se na radu – co si má nechat, co vyhodit, kam s fotkami z dovolené, kde je ještě Petr objímá kolem ramen. „Vyhoď to,“ řekla jsem jí jednou rázněji, než jsem chtěla. „Začni znovu.“

Jednoho dne mi zavolala: „Hano, prodala jsem byt. Stěhuju se na venkov.“ Zůstala jsem stát s telefonem v ruce a nevěděla, jestli jí mám závidět odvahu nebo litovat její samoty.

„A co tam budeš dělat? Vždyť jsi celý život žila ve městě!“

„Budu dýchat,“ odpověděla prostě. „A možná konečně zjistím, kdo vlastně jsem.“

Pomáhala jsem jí s balením posledních věcí. Byt byl najednou prázdný a studený. Na chodbě jsme potkaly sousedku paní Novotnou, která si neodpustila poznámku: „To jste to teda dopracovaly, holky…“ Cítila jsem vztek i smutek zároveň.

Marcela se usmála: „Aspoň jsme to zkusily.“

Když jsme jely autem do její nové chalupy u Tišnova, mlčely jsme většinu cesty. Jen občas prohodila něco o tom, jak se bojí noci a ticha. Já jsem přemýšlela o svém vlastním životě – o tom, jestli bych měla taky něco změnit. Nebo jestli už je pozdě.

První noc na venkově byla těžká. Marcela mi volala v jednu ráno: „Hano, slyším každý zvuk. Myslíš, že jsem udělala chybu?“

„Ne,“ odpověděla jsem upřímně. „Aspoň jsi to zkusila.“

Začaly jsme si psát každý den dopisy – opravdové dopisy na papíře, jako za mlada. Marcela mi popisovala západy slunce nad loukou, první úrodu rajčat i to, jak ji sousedé pomalu přijímají mezi sebe. Já jí psala o tom, jak mě štve šéfová na poště a jak mi chybí společné večery u vína.

Jednou za mnou přijela do Brna a šly jsme spolu na hřbitov za mým Milanem. Stály jsme tam dlouho mlčky a pak řekla: „Víš, Hano, možná jsme byly celý život moc poslušné. Možná je čas začít žít podle sebe.“

Doma jsem si sedla ke stolu a dlouho koukala do prázdna. Přemýšlela jsem o tom, kolik žen kolem nás žije v tichém zoufalství – čekají na změnu, ale bojí se udělat první krok.

Marcela mi napsala poslední dopis: „Neboj se změny. I když je později než dřív, pořád to stojí za to.“

A já se ptám sama sebe – kolik odvahy potřebujeme k tomu, abychom začaly znovu? Je možné najít štěstí i po padesátce? Co byste udělali vy na mém místě?