Když se rodina rozpadá kvůli penězům: Můj příběh o lásce, zklamání a novém začátku

„Mami, už nám do toho nezasahuj. My si to s Lenkou vyřešíme samy!“ křičela na mě Tereza do telefonu tak hlasitě, že jsem musela odtáhnout sluchátko od ucha. Stála jsem v kuchyni svého malého bytu v Brně, kam jsem se po roce práce v Německu vrátila na letní dovolenou. V ruce jsem svírala hrnek s kávou, ale třásla se mi ruka tak, že jsem ho musela položit na stůl.

Nikdy bych nevěřila, že se moje dvě dcery – Tereza a Lenka – dokážou tak nenávidět. Jako malé byly nerozlučné, hrály si spolu na zahradě, smály se a šeptaly si tajemství. Ale teď? Teď mezi nimi stála zeď z nevyřčených výčitek, závisti a… peněz.

Začalo to nenápadně. Když jsem před dvanácti lety přijala práci pečovatelky v Mnichově, bylo to proto, abych jim mohla dopřát lepší život. Jejich otec nás opustil, když byly ještě malé. Všechno bylo na mně. Každý měsíc jsem posílala peníze domů – na školu, na kroužky, na nové boty, později na auta, dovolené, dokonce i na hypotéky. Nikdy jsem neřekla ne. Chtěla jsem být tou nejlepší mámou.

Jenže s každým dalším převodem se něco měnilo. Dcery si zvykly. A jejich manželé – Petr a Roman – začali počítat s tím, že „babička z Německa“ vždycky pomůže. Když se Petr zadlužil kvůli podnikání, volala mi Tereza: „Mami, potřebujeme půjčit dvě stě tisíc. Jen na chvíli.“ Když Roman přišel o práci, Lenka mě prosila o peníze na splátky domu. Nikdy jsem je neodmítla.

Letos v létě jsem přijela domů s pocitem, že konečně budeme všichni spolu. Těšila jsem se na vnoučata, na společné grilování na zahradě. Jenže už první večer bylo jasné, že něco není v pořádku.

Seděli jsme u stolu, když Petr začal nahlas vykládat: „No jo, kdybychom měli tolik peněz jako Lenka s Romanem, taky bychom mohli jet do Chorvatska dvakrát za rok.“ Lenka se okamžitě ohradila: „To není pravda! My jsme si všechno museli vydřít sami! A ty tvoje dluhy platila máma!“

V tu chvíli se spustila hádka, jakou jsem ještě nezažila. Vnoučata se rozplakala a já jen seděla a dívala se na své dvě dcery – dospělé ženy – jak si navzájem vyčítají každou korunu. Nikdo mi nepoděkoval za roky dřiny. Nikdo neřekl: „Mami, děkujeme.“ Jen výčitky a závist.

Ten večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi zněla slova jedné kolegyně z práce: „Víš, Jano, někdy je největší láska nechat děti padnout. Jinak nikdy nevyrostou.“ Tehdy mě ta věta urazila. Ale teď… Teď jsem poprvé pocítila její pravdivost.

Druhý den ráno jsem pozvala obě dcery ke mně domů. Seděly naproti sobě jako dvě cizí ženy. „Holky,“ začala jsem tiše, „musíme si promluvit.“

Tereza protočila oči: „Zase budeš moralizovat?“

Lenka jen mlčela a dívala se do stolu.

„Už nemůžu dál být vaší bankou,“ řekla jsem napřímo. „Musíte začít žít za své. Já už nechci být důvodem vašich hádek.“

Chvíli bylo ticho. Pak Tereza vybuchla: „Takže nás teď necháš ve štychu? Po tom všem?“

Lenka se rozplakala: „Já už to taky nezvládám… Petr mi pořád vyčítá, že ty nám dáváš víc než jim…“

Seděla jsem tam mezi nimi a cítila se jako nejhorší matka na světě. Ale zároveň mi spadl kámen ze srdce. Poprvé za dlouhou dobu jsem řekla nahlas to, co mě tížilo celé roky.

Další dny byly plné napětí. Dcery spolu nemluvily. Petr mi poslal zprávu plnou výčitek a Roman se mnou přestal komunikovat úplně. Vnoučata mi psala smutné obrázky – „Babičko, vrať se!“ Ale já věděla, že tentokrát musím vydržet.

Začala jsem chodit na procházky po městě sama. Objevila jsem malou kavárnu u Lužánek, kde jsem si poprvé po letech sedla jen tak s knížkou a kávou. Začala jsem si psát deník. Přemýšlela jsem o tom, kdo vlastně jsem – kromě role matky a babičky.

Jednoho dne mi zavolala Lenka: „Mami… promiň mi to všechno. Já… já nevím, jak dál.“

Objaly jsme se a plakaly spolu jako kdysi dávno.

Tereza mi zatím nevolá. Ale já věřím, že časem pochopí.

Dnes už vím, že někdy je největší láska pustit děti z hnízda – i když to bolí.

Možná nejsem dokonalá máma. Ale poprvé po letech mám pocit, že žiju svůj vlastní život.

A ptám se vás: Kde je hranice mezi pomocí a závislostí? Kdy je správné říct svým dětem dost? Co byste udělali vy na mém místě?