Když se domov promění v cizí místo: Vyznání jedné matky

„Mami, můžeš prosím tě trochu ztlumit tu televizi? Děti se snaží usnout.“

Ta věta mě zasáhla jako ledová sprcha. Seděla jsem ve svém obýváku, na svém křesle, a najednou jsem měla pocit, že jsem tu navíc. Tomáš, můj jediný syn, se svou ženou Lenkou a dvěma malými dětmi se k nám nastěhovali před třemi měsíci. Prý jen na chvíli, než si najdou něco vlastního. Ale ta chvíle se protahuje a já mám pocit, že se můj život rozpadá na kousky.

Vždycky jsem si představovala, že stáří bude klidné. Že budu mít čas na knížky, zahrádku, občasné návštěvy vnoučat. Ale teď? Každé ráno mě budí křik vnoučat, které Lenka nechává běhat po celém domě. V kuchyni už není místo na moje hrnky, v koupelně se hromadí jejich ručníky. A Tomáš? Ten je pořád v práci nebo na telefonu. Když přijde domů, sotva mě pozdraví.

Jednou večer jsem sebrala odvahu a zaťukala na dveře jejich pokoje. „Tomáši, můžeme si promluvit?“

Zvedl oči od notebooku. „Co je, mami?“

„Cítím se tady nějak… ztracená. Jako bych už nebyla doma. Všechno je jinak. Nemám už ani svůj klid.“

Tomáš si povzdechl. „Mami, vždyť jsme ti říkali, že je to jen dočasné. Lenka je teď na mateřské, nemáme peníze na vlastní byt. A děti potřebují prostor.“

„Ale já taky potřebuju prostor,“ zašeptala jsem. „Celý život jsem dělala všechno pro tebe. A teď mám pocit, že už tu nemám místo.“

Tomáš se zamračil. „Mami, prosím tě, nebuď taková. Vždyť jsme rodina.“

Rodina. To slovo mě pálilo na jazyku. Vždycky jsem věřila, že rodina je to nejdůležitější. Ale co když rodina znamená, že se musím vzdát sama sebe?

Začala jsem se vyhýbat společným večeřím. Seděla jsem sama v ložnici, poslouchala smích z kuchyně a cítila se jako vetřelec. Lenka mi jednou řekla: „Kateřino, nechcete si jít s námi sednout? Děti by vás rády viděly.“ Ale já už neměla sílu. Připadala jsem si jako host ve vlastním domě.

Jednoho dne jsem šla na poštu a potkala sousedku paní Novotnou. „Tak co, jak to zvládáte s mladými?“ zeptala se soucitně.

Rozplakala jsem se. „Já už nevím, co mám dělat. Jsem tu navíc. Všechno je jejich. Já už nemám nic.“

Paní Novotná mě objala. „Kateřino, musíte si stát za svým. Je to váš dům. Máte právo na svůj klid.“

Ale jak to říct Tomášovi? Jak mu vysvětlit, že mě bolí, když mě přehlíží? Že mi chybí, když si se mnou už ani nepovídá? Že mám strach, že až odejdou, zůstane po nich jen prázdno a já už nebudu vědět, kdo vlastně jsem?

Jednou večer jsem zaslechla, jak se Tomáš s Lenkou hádají. „Tvoje máma je pořád protivná. Já už to tady nevydržím,“ říkala Lenka.

Tomáš jen mlčel. A já za dveřmi cítila, jak se mi svírá srdce. Vždycky jsem chtěla, aby byl šťastný. Ale za jakou cenu?

Začala jsem chodit na dlouhé procházky. Sedávala jsem na lavičce v parku a přemýšlela, jestli jsem někde neudělala chybu. Možná jsem Tomáše rozmazlila. Možná jsem mu měla dřív říct, že mám taky své potřeby. Ale teď už je pozdě.

Jednoho rána jsem se rozhodla. Uvařila jsem kávu, posadila se ke stolu a čekala, až Tomáš přijde do kuchyně.

„Tomáši, musíme si vážně promluvit. Já už to takhle dál nezvládnu. Potřebuju svůj prostor. Potřebuju zase cítit, že jsem doma.“

Tomáš se na mě dlouho díval. „Mami, já vím, že to pro tebe není lehké. Ale my fakt nemáme kam jít.“

„Já vím, ale já už nemůžu žít jako stín. Potřebuju, abyste si našli něco vlastního. Pomůžu vám, jak budu moct. Ale já už nechci být cizincem ve svém vlastním domě.“

Bylo ticho. Pak Tomáš přikývl. „Dobře, mami. Zkusíme něco najít.“

Nevím, jak to dopadne. Možná mě budou mít za sobce. Možná mě budou pomlouvat. Ale poprvé za dlouhou dobu cítím, že jsem udělala něco pro sebe.

Někdy si říkám: Je špatné chtít svůj klid? Je sobecké chtít být doma doma? Co byste udělali vy na mém místě?