Když rodina znamená jen peníze: Příběh o tchyni, která nikdy nezavolá jen tak

„Petro, už zase volá tvoje tchyně!“ ozvalo se z kuchyně, kde můj manžel Tomáš stál s mobilem v ruce. V tu chvíli mi žaludek udělal kotrmelec. Bylo to jako přesně načasované – vždycky kolem dvacátého v měsíci, pár dní po výplatě. Věděla jsem, co přijde. Neptala se, jak se máme, jak se daří dětem, jestli jsme zdraví. Jen: „Petro, Tomáši, potřebovali bychom zase trochu pomoct. Však víte, jak je to teď těžké.“

Zpočátku jsem měla pochopení. Všichni jsme si prošli těžkými časy – Tomášův otec přišel před lety o práci v továrně a jeho matka, paní Novotná, nikdy moc nevydělávala. Ale už je to pět let. Pět let, co každý měsíc posíláme peníze, někdy tisícovku, jindy i víc. A nikdy to není dost. Nikdy nepřijde obyčejný telefonát jen tak – vždycky je za tím nějaký problém nebo výmluva.

Jednou jsem to nevydržela a zeptala se: „A co kdybychom si někdy jen tak popovídali? Jak se máte? Jak je tátovi?“

Tchyně se zarazila. „No víš, Petro, my teď opravdu nemáme čas na povídání. Je toho moc… Ale kdybyste mohli poslat aspoň něco, byli bychom rádi.“

Tomáš stál vedle mě a tvářil se provinile. Nikdy mi neřekl ne. Nikdy neřekl své matce ne. Vždycky našel způsob, jak peníze poslat – i když jsme sami museli šetřit na školní výlet pro naši dceru Aničku nebo na opravu auta.

Jednou večer jsem to už nevydržela. Seděli jsme u stolu, děti spaly a já měla pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi.

„Tomáši, proč jim pořád posíláme peníze? Máme taky svoje problémy. Anička potřebuje nové boty a Matějovi musíme zaplatit školku. Kdy už to skončí?“

Tomáš se na mě podíval s očima plnýma smutku a viny. „Já nevím, Petro. Jsou to moji rodiče. Co mám dělat? Nechci je nechat na holičkách.“

„Ale co my? Kdo myslí na nás?“ vyhrkla jsem a slzy mi začaly téct po tváři.

Ticho bylo těžké jako olovo. Věděla jsem, že Tomáš je mezi dvěma mlýnskými kameny – mezi mnou a svou matkou.

Další měsíc přišel další telefonát. Tentokrát jsem ho vzala já.

„Petro, prosím tě… Potřebovali bychom půjčit na elektřinu. Jinak nám to vypnou.“

„A co kdybyste si našli nějakou brigádu? Nebo prodali něco z těch starých věcí ve sklepě?“ zeptala jsem se opatrně.

Tchyně se urazila. „To bys nám přála? Abychom žili jako žebráci? To je od tebe hezké…“

Zavěsila dřív, než jsem stačila cokoli říct.

Ten večer byl doma dusno. Tomáš byl naštvaný na mě i na sebe. „Proč jsi jí to řekla? Víš, jak je na tom máma psychicky…“

„A víš ty, jak jsem na tom já?“ vykřikla jsem zoufale.

Začali jsme se hádat častěji. Děti to cítily – Anička byla plačtivá, Matěj začal koktat. Všechno se točilo kolem peněz a telefonátů od tchyně.

Jednoho dne jsem šla za svou kamarádkou Lenkou. Seděly jsme v kavárně u náměstí a já jí všechno vyklopila.

Lenka mě pohladila po ruce: „Petro, musíš si nastavit hranice. Tohle není normální. Tvoje rodina je teď tvoje priorita.“

Ale jak nastavit hranice, když jde o rodinu? Když ti každý říká, že rodina je všechno?

Začala jsem si psát deník. Každý telefonát jsem zaznamenala – datum, částku, důvod. Po půl roce jsem měla plný sešit.

Jednou večer jsem ho položila před Tomáše.

„Podívej se na tohle,“ řekla jsem tiše.

Listoval stránkami a jeho tvář bledla.

„Tohle všechno…?“ zašeptal.

„Ano. A už nemůžu dál.“

Bylo ticho. Pak Tomáš poprvé zavolal své matce sám.

„Mami, už to dál nejde. Musíme myslet i na naše děti.“

Byl to začátek dlouhé války mlčení. Tchyně nám přestala volat úplně – ani kvůli penězům, ani kvůli ničemu jinému.

Bylo mi smutno i úlevně zároveň. Děti byly klidnější, doma bylo víc pohody… ale Tomáš byl často zamyšlený a smutný.

Někdy v noci přemýšlím: Udělala jsem správně? Mám právo chránit svou rodinu i za cenu rozbitých vztahů? Nebo jsem měla být trpělivější?

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné říct dost i vlastní rodině?