Když peníze roztrhají rodinu: Proč jsem nemohla pomoci své sestře

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem, když jsem vešla do kuchyně a uviděla ji, jak zírá z okna na šedivý dvůr. „Klára je úplně na dně. Petr jí nechal jen dluhy a dvě děti. Musíš jí pomoct, aspoň půjč peníze na nájem,“ řekla bez jediného pohledu na mě. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama. Ještě před týdnem jsme s Martinem plánovali naši svatbu v malém penzionu u Berouna, šetřili jsme každou korunu, abychom si mohli dovolit aspoň malou oslavu. A teď po mně máma chce, abych všechno zahodila a zachraňovala sestru.

Klára byla vždycky ta silnější. Starší o tři roky, vždycky měla všechno pod kontrolou. Já byla ta mladší, co se schovávala za její záda. Ale teď byla ona ta zlomená. Seděla u mámy v obýváku, oči zarudlé od pláče, ruce křečovitě svírala hrnek s čajem. „Prosím tě, Aničko,“ zašeptala, „já to sama nezvládnu. Petr mi nechal jen dluhy a já nevím, jak zaplatím školku.“

Cítila jsem vinu. Ale zároveň i vztek. Proč mám být zase já ta, kdo všechno řeší? Proč se nikdo nezeptá, jak se cítím já? Martin mi psal zprávy: „Jak to vypadá? Máme si už vybírat prstýnky?“ Neměla jsem sílu mu odepsat.

Doma jsme s mámou seděly u stolu a ona mi vyjmenovávala všechny důvody, proč musím Kláře pomoct. „Jsi její sestra. Kdyby se to stalo tobě, taky by ti pomohla.“ Ale já věděla, že by to nebylo tak jednoduché. Klára vždycky všechno zvládala sama – až do teď.

Večer jsem volala Martinovi. „Martine, máma chce, abych Kláře půjčila peníze na nájem. Ale my přece taky nemáme nazbyt.“

„Aničko, je to tvoje rodina. Ale nesmíš kvůli tomu obětovat všechno svoje štěstí,“ řekl tiše. „Musíme myslet i na sebe.“

Další den jsem šla za Klárou. Seděla na posteli v dětském pokoji, kolem ní rozházené hračky a dvě malé holčičky si hrály na princezny. „Kláro,“ začala jsem opatrně, „já ti chci pomoct, ale nemůžu ti dát tolik peněz. Sama sotva vyjdu.“

Klára se na mě podívala s nenávistí v očích. „Takže mi nepomůžeš? To je od tebe hezký! Já bych pro tebe udělala cokoliv!“

„To není pravda,“ vyhrkla jsem. „Vždycky jsi byla ta silná, nikdy jsi mě nenechala přiblížit se k tvým problémům.“

„Protože jsem musela! Ty jsi byla vždycky ta malá princezna!“

Slova padala jako kameny a mezi námi rostla zeď. Odešla jsem s pocitem viny a vzteku zároveň.

Doma jsem se rozplakala Martinovi na rameni. „Nevím, co mám dělat. Máma mě tlačí do kouta, Klára mě nenávidí a já mám pocit, že se mi všechno hroutí.“

Martin mě objal: „Musíš myslet i na sebe. Nemůžeš zachránit celý svět.“

Další týdny byly plné napětí. Máma mi přestala volat, Klára mi neodpovídala na zprávy. Připadala jsem si jako zrádce vlastní rodiny.

Jednou večer mi přišla zpráva od Kláry: „Omlouvám se za to, co jsem řekla. Byla jsem zoufalá.“

Odpověděla jsem: „Já taky nejsem dokonalá sestra. Ale nemůžu ti dát víc, než mám.“

Nakonec jsme se setkaly u mámy doma. Mlčky jsme seděly naproti sobě a poprvé za dlouhou dobu jsme si povídaly jako dvě sestry – ne jako dlužník a věřitelka.

Svatba nakonec byla malá a skromná. Klára přišla s holčičkami a poprvé po dlouhé době se usmála.

Ale vztahy v rodině už nikdy nebyly stejné. Máma mi dodnes vyčítá, že jsem mohla udělat víc. Klára se snaží postavit na vlastní nohy, ale mezi námi zůstalo něco nevyřčeného.

Někdy si říkám: Udělala bych dnes něco jinak? Je správné obětovat vlastní štěstí pro rodinu? Nebo má každý právo žít svůj život podle sebe? Co byste udělali vy?