Když mě dcera navštívila v nemocnici – příběh o tom, jak snadno lze zranit vlastní matku

„Proč jsi mi to nikdy neřekla, mami?“ zaznělo v tichu nemocničního pokoje tak ostře, že jsem se až lekla. Marta stála u mé postele, ruce pevně sevřené v pěst, oči plné výčitek. V tu chvíli jsem si přála, aby mě raději bolela ta zlomená noha než srdce.

Bylo mi šedesát pět a poprvé v životě jsem se cítila opravdu stará. Ležela jsem na bílých prostěradlech v nemocnici Na Bulovce, kolem mě ticho přerušované jen občasným pípnutím přístrojů. Všechno to začalo jedním nešťastným pádem na schodech našeho paneláku v Kobylisích. Když mě sanitka odvážela, hlavou mi běžely myšlenky na to, kdo nakrmí kocoura a jestli jsem vypnula sporák. Ani na chvíli mě nenapadlo, že by mi Marta nepomohla.

Jenže Marta přišla až po třech dnech. Ve dveřích se objevila s kabelkou přehozenou přes rameno, v očích únava a v hlase chlad. „Ahoj, mami. Tak co?“ řekla bez úsměvu. Cítila jsem, jak se mezi námi rozprostřela zeď, kterou jsem neuměla překonat.

„Jsem ráda, že jsi přišla,“ zašeptala jsem. „Potřebovala bych pár věcí z domova…“

„Mami, já nemám moc času,“ přerušila mě. „V práci je toho teď hodně a kluci mají angličtinu.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsme se odcizily. Vždyť já pro ni dělala první poslední – vodila ji do školky, šila jí šaty na besídky, zůstávala doma, když byla nemocná. A teď? Teď jsem byla jen další povinnost v jejím nabitém diáři.

„Marto,“ začala jsem opatrně, „pamatuješ si, jak jsi jako malá chtěla každý večer slyšet pohádku o princezně na hrášku?“

Zamračila se. „Mami, proč to vytahuješ? To bylo dávno.“

„Protože mi chybíš,“ vyklouzlo mi z úst dřív, než jsem to stihla zastavit.

Následovalo dlouhé ticho. Slyšela jsem jen tlukot svého srdce a vzdálené kroky na chodbě. Marta se dívala z okna a já měla pocit, že ji ztrácím každou další vteřinou.

„Víš co?“ řekla nakonec ostře. „Celý život jsi žila jen pro mě a tátu. Nikdy jsi nemyslela na sebe. A teď čekáš, že ti to všechno vrátím? Já mám taky svůj život!“

Ta slova mě bodla jako nůž. Vždyť já nikdy nic nechtěla zpátky. Jen trochu lásky, trochu zájmu…

Vzpomněla jsem si na všechny ty roky – jak jsem Martu bránila před otcem, když byl přísný; jak jsem jí pomáhala s učením; jak jsem jí půjčila peníze na první byt. A teď tu stojím sama a cítím se zbytečná.

„Marto,“ zašeptala jsem znovu, „nechci ti nic vyčítat. Jen… někdy mám pocit, že už pro tebe nejsem důležitá.“

Otočila se ke mně s očima plnýma slz. „Mami, já tě mám ráda. Ale někdy je toho na mě moc. Ty to nevidíš…“

A pak mi vyprávěla o svém životě – o práci v kanceláři na Pankráci, kde šéf pořád něco chce; o manželovi Petrovi, který je večer věčně unavený; o dvou synech, kteří mají každý den jiný kroužek; o tom, jak nestíhá ani nakoupit nebo si dojít ke kadeřnici.

Najednou jsem pochopila. Marta je stejně unavená jako já – jen jinak. Její únava není fyzická, ale duševní. A já jí místo podpory přidávám další břemeno.

„Promiň,“ řekla jsem tiše. „Nechtěla jsem tě zatěžovat.“

Sedla si ke mně na postel a poprvé po letech mě vzala za ruku. „Mami… já taky potřebuju obejmout.“

Obě jsme plakaly. V tom nemocničním pokoji jsme si poprvé po letech řekly pravdu – o bolesti, o strachu ze samoty, o tom, jak těžké je být matkou i dcerou zároveň.

Když Marta odcházela, políbila mě na čelo a slíbila, že přijde zase zítra. A já věděla, že tentokrát to myslí vážně.

Ležela jsem v posteli a přemýšlela: Proč je tak těžké říct těm nejbližším, co opravdu cítíme? Musíme čekat až do chvíle, kdy už je skoro pozdě?