Když jsem po rozvodu požádala bývalého manžela o pomoc s kapajícím kohoutkem, přinesl místo nářadí starou fotku a otázku, která mě zaskočila

„To snad není možný! Zase to teče!“ zaklela jsem nahlas, když jsem potřetí utírala louži pod kuchyňskou linkou. Voda kapala z kohoutku jako z protrženého pytle a já už neměla sílu ani nervy. V hlavě mi běžely všechny možné návody z internetu, ale žádný nepomohl. S usazenou bezmocí jsem si sedla na židli a zírala na telefon. Věděla jsem, že tohle je přesně ta chvíle, kdy bych měla zavolat instalatéra. Ale v hlavě mi pořád znělo: „Zkus to ještě jednou sama, Hanko.“

Jenže já už nemohla. Po rozvodu jsem se naučila být silná, samostatná, neobtěžovat nikoho svými problémy. Ale teď jsem byla unavená. A tak jsem udělala něco, co bych od sebe nikdy nečekala – vytočila jsem číslo Tomáše, svého bývalého manžela.

„Ahoj, Tome… promiň, že volám. Potřebuju pomoct s kohoutkem v kuchyni. Už fakt nevím, co s tím,“ řekla jsem tiše, skoro až provinile.

Na druhém konci bylo chvíli ticho. Pak se ozvalo: „Přijedu za půl hodiny.“

Přesně za třicet minut stál ve dveřích. Měl na sobě starou mikinu, kterou jsem mu kdysi koupila k Vánocům. V ruce ale místo kufříku s nářadím držel jen složený kus papíru.

„Kde máš nářadí?“ zeptala jsem se překvapeně.

Tomáš se pousmál a podal mi ten papír. Rozložila jsem ho a spatřila naši společnou fotku z dovolené v Krkonoších před deseti lety. Byli jsme tam ještě s dětmi, všichni jsme se smáli a drželi za ruce.

„Proč mi to ukazuješ?“ zeptala jsem se zmateně.

Tomáš si sedl ke stolu a dlouho mlčel. Pak tiše řekl: „Víš, Hanko, když jsi mi zavolala, myslel jsem, že chceš jen opravit kohoutek. Ale pak mi došlo, že už mě o nic neprosíš… vlastně nikdy. Ani když jsme byli spolu. Vždycky jsi všechno zvládla sama nebo jsi radši mlčela.“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. „A co jsi čekal? Že budu pořád prosit? Že budu slabá?“

„Ne,“ odpověděl klidně. „Ale možná jsme oba zapomněli, jaké to je být k sobě upřímní. Podívej se na tu fotku – tehdy jsme byli šťastní. Ne proto, že jsme všechno zvládali sami, ale protože jsme byli spolu.“

V kuchyni bylo ticho, jen voda dál kapala do hrnce pod dřezem. Najednou se mi chtělo brečet i smát zároveň.

„Víš, proč jsem tě vlastně opustil?“ zeptal se najednou Tomáš.

Zamrazilo mě. Nikdy jsme o tom nemluvili doopravdy. Vždycky jsme si jen vyčetli drobnosti – ponožky na zemi, pozdní příchody domů, unavené pohledy přes stůl.

„Protože jsi mě už nepotřebovala,“ řekl tiše Tomáš. „A já jsem nevěděl, jak ti být oporou.“

Seděla jsem tam a najednou mi došlo, jak moc jsme si byli vzdálení už dávno před rozvodem. Jak jsme oba hráli silné a nezávislé – až jsme zapomněli být spolu slabí.

„Tome… já tě potřebovala víc, než si myslíš,“ zašeptala jsem.

Tomáš vstal a přešel ke dřezu. Bez jediného slova vzal klíč ze šuplíku (samozřejmě věděl přesně kde je) a začal opravovat kohoutek. Já stála opřená o dveře a sledovala ho – toho muže, kterého jsem kdysi milovala a který mi teď připadal cizí i blízký zároveň.

Když skončil, otočil se ke mně: „Hotovo. Ale příště… příště mi zavolej dřív. Nejen kvůli kohoutku.“

Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem přikývla a dívala se na něj s novým pochopením.

Když odešel, sedla jsem si ke stolu a dlouho koukala na tu starou fotku. Přemýšlela jsem o tom, kolik věcí jsme si nikdy neřekli – kolik bolesti i lásky mezi námi zůstalo nevyřčených.

Možná je někdy těžší požádat o pomoc než všechno zvládnout sama. Možná právě v tom je síla – přiznat si slabost před tím druhým.

A tak se ptám sama sebe: Kolikrát v životě jsme si nechali utéct něco důležitého jen proto, že jsme se báli říct si o pomoc? A kolik vztahů by mohlo být zachráněno jediným upřímným slovem?