„Je mi 70 a žiji sama: Moje děti mě nechtějí nechat přestěhovat se k nim, a nevím, jak dál“

Je mi 70 let a žiji sama v malém bytě v Praze. Rušný život města je ostrým kontrastem k tichu, které naplňuje můj domov. Moje dny jsou dlouhé a noci ještě delší. Požádala jsem své děti, jestli bych se mohla přestěhovat k nim, ale odmítly. Nevím, jak dál.

Jmenuji se Marie a celý život jsem žila v tomto městě. Vychovala jsem tu své tři děti v útulném domku na Vinohradech. To byly nejšťastnější dny mého života. Dům byl vždy plný smíchu, vůně domácího jídla a tepla rodiny. Ale ty dny jsou dávno pryč.

Můj manžel zemřel před pěti lety a od té doby je osamělost nesnesitelná. Moje děti mají nyní své vlastní životy. Jsou zaneprázdněné kariérou, rodinami a svými domovy. Chápu, že mají své vlastní povinnosti, ale to neznamená, že je osamělost snazší snést.

Požádala jsem je, jestli bych se mohla přestěhovat k nim. Myslela jsem si, že by to bylo výhodné pro obě strany. Mohla bych pomáhat s vnoučaty, vařit jídla a být jim k dispozici, kdykoli by potřebovali. Ale všichni řekli ne. Řekli, že nemají místo nebo že by to nebylo pohodlné. Zlomilo mi to srdce.

Snažím se udržet se zaneprázdněná. Chodím na procházky do Stromovky, navštěvuji místní knihovnu a občas se účastním komunitních akcí. Ale není to stejné jako mít rodinu kolem sebe. Město je plné lidí, ale cítím se osamělejší než kdy jindy. Denní pohled na nespočet cizinců nepřináší žádnou radost. Pro starší osobu jako já je to obzvlášť náročné, když se snažím zvládnout složitosti stárnutí o samotě.

Přemýšlela jsem o přestěhování do domova pro seniory, ale představa opustit město, které jsem tak dlouho nazývala domovem, je děsivá. Navíc jsou tyto místa drahá a nejsem si jistá, jestli si to mohu dovolit z mého pevného příjmu. Důchod jde jen tak daleko.

Snažila jsem se kontaktovat přátele, ale většina z nich je buď ve stejné situaci nebo se přestěhovali blíže ke svým vlastním rodinám. Těch pár přátel, které mi zbyly, také bojují se svými vlastními zdravotními problémy a nemohou nabídnout moc podpory.

Dny splývají jeden do druhého. Probudím se, udělám si šálek čaje a sedím u okna a sleduji svět kolem sebe. Někdy vidím mladou rodinu procházet kolem a přináší mi to vzpomínky na dobu, kdy byly moje děti malé. Ty vzpomínky jsou teď sladkobolné.

Nevím, co mě čeká v budoucnosti. Představa strávit zbytek svých dnů sama je děsivá. Snažila jsem se zůstat pozitivní, ale s každým dalším dnem je to těžší. Osamělost je jako těžká váha na mé hrudi, kterou nemohu setřást.

Přeji si, aby moje děti pochopily, jak moc je teď potřebuji. Přeji si, aby viděly, jak osamělá a vyděšená jsem. Ale mají své vlastní životy a nechci být břemenem.

Prozatím mohu jen brát jeden den za druhým. Budu pokračovat ve svých procházkách, návštěvách knihovny a účasti na komunitních akcích. Možná se jednoho dne něco změní, ale prozatím je tohle moje realita.