Markéta žije v malebné čtvrti v Brně. Sdíleli jsme spolu nespočet vzpomínek během let. Má dva syny a dceru, které vychovala sama poté, co její manžel zemřel. Navzdory jejím obětem se její děti odstěhovaly daleko a domů se vracejí jen zřídka.
Byla jsem si jistá, že nestárnu v osamění, ale mýlila jsem se. Nikdo mě teď nepotřebuje. I když žijeme ve stejném městě, vidíme se jen zřídka.
Jmenuji se Marie, je mi 70 let a v posledních letech se cítím stále více izolovaná. Stále chodím do práce, protože mi to dává smysl života, ale osamělost je zdrcující. Rozhodla jsem se pozvat své děti a vnoučata, aby u mě zůstali, s nadějí, že zaplním prázdnotu. Tady je, co se stalo.
„Je mi 70 let a žiji sama. Požádala jsem své děti, jestli bych mohla bydlet s nimi, ale odmítly. Nevím, jak dál…“ V mnoha českých městech je osamělost běžným problémem. Denní pohled na nespočet cizinců nepřináší žádnou radost. Pro starší osobu je to obzvlášť náročné, když se snaží zvládnout své pozdní roky.
„Je mi 70 let a žiji sama. Požádala jsem své děti, jestli bych se mohla přestěhovat k nim, ale odmítly. Nevím, jak dál…“ V mnoha českých městech je osamělost běžným problémem. Denní pohled na nespočet cizinců nepřináší žádnou radost. Pro starší osobu je to obzvlášť náročné, když se snaží zvládnout složitosti stárnutí o samotě.