Jak jsem našla odvahu říct tchyni pravdu: Příběh o jednom nešťastném daru a odvaze postavit se za sebe

„To si snad děláš legraci…“ šeptla jsem si pro sebe, když jsem rozbalila balíček od své tchyně. Všichni seděli kolem stolu v našem malém bytě na Žižkově, smáli se a popíjeli kávu. Moje máma, sestra, manžel Petr a samozřejmě ona – paní Věra, která vždycky všechno ví nejlíp. Z krabice na mě vykoukl levný parfém z drogerie a k tomu kniha „Jak být lepší manželkou“. V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách.

„Tak co, líbí se ti to?“ zeptala se Věra s úsměvem, který byl až příliš široký na to, aby byl upřímný. Petr se na mě podíval s omluvným výrazem, ale neřekl nic. Všichni čekali na moji reakci. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. „Ano, děkuju moc,“ procedila jsem mezi zuby a snažila se tvářit vděčně.

Celý večer jsem přemýšlela, proč mi to udělala. Proč mi dává knihu, která naznačuje, že nejsem dost dobrá? Proč mi nikdy nedá nic osobního? Vždyť ví, že mám ráda keramiku a ručně vyráběné věci. Ale ona mi vždycky dává něco, co mě bodne do srdce.

Po oslavě jsem seděla v kuchyni a dívala se na ten dárek. Petr přišel za mnou a tiše řekl: „Mami to asi nemyslela špatně…“ Ale já už nemohla dál mlčet. „Péťo, já už to takhle dál nevydržím. Každý rok je to stejné. Vždycky mi dá něco, co mě poníží nebo rozesmutní. Proč mi nemůže dát něco normálního? Proč mě pořád musí hodnotit?“

Petr jen pokrčil rameny. „Víš, jaká je…“

Ale já jsem věděla, že tentokrát to musím řešit jinak. Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, jak mi už roky podkopává sebevědomí – poznámkami o mém vaření, o tom, jak vychovávám děti, i o tom, jak vypadám. Vždycky jsem to přešla s úsměvem a polkla slzy. Ale tentokrát už to nešlo.

Ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. V kanceláři jsem se svěřila kolegyni Janě. „Hele, já bych jí to řekla,“ poradila mi. „Jinak se to nikdy nezmění.“ Ale já měla strach. Co když se urazí? Co když bude dělat scény před Petrem? Co když mě začne pomlouvat před celou rodinou?

Celý týden jsem sbírala odvahu. Večer jsem se modlila a prosila Boha, aby mi dal sílu být upřímná a přitom nezranit druhé. Nakonec jsem si domluvila s Věrou schůzku v kavárně U Hrocha.

Když jsme seděly naproti sobě, ruce se mi třásly. „Věro,“ začala jsem opatrně, „chtěla bych si s vámi o něčem promluvit.“

Zvedla obočí a upila kávu. „Copak?“

„Chtěla bych vám poděkovat za dárek… Ale musím být upřímná – ten výběr mě trochu zaskočil. Připadám si někdy, jako byste mi tím chtěla naznačit, že nejsem dost dobrá pro vašeho syna.“

Chvíli bylo ticho. Pak se její tvář zatvrdila. „To si myslíš? Já ti chci jen pomoct! Dneska mladé ženy neumí vařit ani udržet domácnost… Já chci pro Petra jen to nejlepší.“

Cítila jsem slzy na krajíčku, ale nenechala jsem se zlomit. „Vím, že vám na Petrovi záleží. Ale já bych byla ráda, kdybyste mi někdy dala něco jen tak – pro radost. Něco, co mám ráda já.“

Věra chvíli mlčela a pak řekla: „Možná máš pravdu… Já jen nechci, aby Petr trpěl.“

„Ale on netrpí,“ odpověděla jsem tiše. „Trpím já.“

Odešla jsem z kavárny s pocitem úlevy i smutku zároveň. Nevěděla jsem, jestli jsme si porozuměly. Doma mě Petr objal a řekl: „Jsem na tebe pyšný.“

Od té doby se něco změnilo. Věra mi začala dávat neutrální dárky – hrníčky, svíčky nebo čokoládu. Už žádné knihy o manželství ani rady zabalené do stužky. Náš vztah není dokonalý, ale aspoň už nejsem ta malá holka, která všechno snese.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké říct pravdu těm nejbližším? A proč máme v Česku pořád pocit, že musíme všechno vydržet a mlčet? Co byste udělali vy na mém místě?