Celý život jsem věřila, že jsem adoptovaná: Pravda, která změnila všechno

„Proč jsi nemohla být víc jako Klára?“ slyšela jsem znovu a znovu, tentokrát od táty, když jsem ve čtrnácti přinesla domů trojku z matematiky. Klára, moje starší sestra, byla vždycky dokonalá – světlé vlasy, modré oči, úsměv, který si získal každého učitele i sousedku na chodbě paneláku v Brně-Žabovřeskách. Já? Tmavé vlasy po mámě, oči po dědovi z Vysočiny a pocit, že do téhle rodiny prostě nepatřím.

„To je v pořádku, Lucko,“ šeptala máma, když mě objímala v kuchyni, kde voněla čerstvá bábovka. Ale její slova byla jako záplata na děravém svetru – nikdy nezakryla tu díru v mém srdci. Táta mě přehlížel, Klára mě ignorovala a já se utápěla v představách, že jsem adoptovaná. Že někde tam venku je moje skutečná rodina, která by mě milovala takovou, jaká jsem.

Ve škole jsem byla ta tichá holka v poslední lavici. Kamarádky jsem měla jen dvě – Aničku a Terezu – a i ty mi často připomínaly, že nejsem „jako ostatní“. „Proč jsi taková divná?“ smála se Anička, když jsem radši četla knížky než šla na diskotéku. „Možná proto, že nejsem odtud,“ odpověděla jsem jednou v žertu. Ale v hloubi duše jsem tomu věřila.

Roky plynuly a já si zvykla na roli outsidera. Klára šla studovat práva do Prahy, já zůstala doma a nastoupila na pedagogickou fakultu v Brně. Táta byl pyšný na Kláru, máma se snažila být spravedlivá, ale já cítila, že nikdy nebudu dost dobrá. Každý rodinný oběd byl přehlídkou Klářiných úspěchů a mých neúspěchů.

Jednoho večera, když mi bylo dvacet pět a právě jsem se rozešla s přítelem, jsem seděla s mámou u stolu. „Mami, proč mám pořád pocit, že sem nepatřím?“ vyhrkla jsem najednou. Máma ztuhla. Dlouho mlčela a pak si sedla naproti mně. „Lucko… je čas ti něco říct.“

Srdce mi bušilo až v krku. Máma začala vyprávět o tom, jak s tátou dlouho nemohli mít děti. Jak byla zoufalá a jak moc toužila po miminku. „Pak přišla Klára,“ řekla tiše. „A ty… ty jsi byla překvapení. Lékaři říkali, že už to nepůjde. Ale stalo se.“

„Takže nejsem adoptovaná?“ zeptala jsem se s nadějí i strachem zároveň.

Máma zavrtěla hlavou. „Nejsi. Ale… když ses narodila, táta tě dlouho nemohl přijmout. Byl přesvědčený, že nejsi jeho dcera.“

V tu chvíli mi došlo všechno – jeho chlad, jeho poznámky, jeho odstup. „A je to pravda?“ hlesla jsem.

Máma se rozplakala. „Nechali jsme dělat testy… jsi jeho dcera. Ale on tomu nikdy úplně neuvěřil.“

Seděla jsem tam jako opařená. Všechno dávalo smysl – proč mě táta nikdy nepochválil, proč mě Klára přehlížela. Byla jsem pro ně cizí i přesto, že jsme měli stejnou krev.

Další týdny byly jako zlý sen. Táta se mnou nemluvil vůbec, Klára mi napsala strohou SMS: „Tohle jsi neměla vytahovat.“ Máma byla jediná, kdo se mi snažil být oporou.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem si dovolila být sama sebou – bez strachu z odmítnutí. Pomalu jsem si začala budovat vlastní život mimo rodinu. Našla jsem práci v knihovně a poznala Marka – kluka s podobným osudem.

Jednou večer jsme seděli na lavičce u Lužánek a Marek se mě zeptal: „Myslíš si někdy, že bys byla šťastnější v jiné rodině?“ Dlouho jsem přemýšlela. „Možná,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale pak bych nebyla tím, kým jsem dnes.“

Dnes už vím, že rodina není jen o krvi nebo o tom, kdo koho porodí. Je to o přijetí, lásce a odvaze říct pravdu – i když bolí.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Můžeme někdy opravdu odpustit těm, kteří nás celý život odmítali? A co když to nejde? Co byste udělali vy na mém místě?