Bratrská laskavost, nebo rodinná povinnost? – Příběh jednoho sourozeneckého boje

„Proč to vždycky musím být já?“ šeptala jsem si pro sebe, když jsem v dešti stála před starým činžákem na Žižkově. Mobil v kapse ještě hřál od Tomášova naléhavého hovoru: „Lucko, prosím tě, potřebuju tě. Bez tebe to dneska nedám.“ Jeho hlas byl zoufalý, ale v něm byla i ta známá dávka manipulace, kterou jsem znala už od dětství. Vždycky jsem byla ta, která musela ustoupit, přizpůsobit se, pomoci.

Vyšla jsem schody do třetího patra a už z chodby slyšela bouchání kladiva a Tomášovo nadávání. „To snad není možný! Tyhle starý trubky jsou fakt na zabití!“ Vešla jsem dovnitř a okamžitě mě ovanul pach prachu a barvy. Tomáš stál uprostřed rozbouraného obýváku, v ruce šroubovák, tvář rudou vzteky i únavou.

„Ahoj,“ řekla jsem tiše. Ani se neotočil. „Konečně! Vem si rukavice, potřebuju tě u kuchyňské linky.“

Bez dalšího slova jsem si oblékla staré montérky, které mi podal. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty chvíle, kdy jsem já potřebovala jeho – když mi bylo zle po rozchodu s Petrem, když mi vykradli byt, když jsem se stěhovala do svého prvního podnájmu. Nikdy nepřišel. Vždycky měl něco důležitějšího.

„Tomáši, proč jsi nepožádal o pomoc někoho jiného? Máš přece kamarády,“ zkusila jsem opatrně.

„Všichni mají svoje. A ty jsi přece moje sestra, ne?“ odpověděl bez mrknutí oka. „Rodina si má pomáhat.“

Ta věta mě bodla jako nůž. Kolikrát jsem ji slyšela od mámy? Kolikrát jsem ji použila sama na sebe jako výmluvu, proč zase ustoupit? Mlčky jsem začala sundávat staré dlaždice z kuchyňské zdi. Každý úder dlátem byl jako malý výkřik mé potlačené zlosti.

Práce šla pomalu. Tomáš byl nervózní, házel věcmi, nadával na všechno kolem. Když se mu podařilo rozbít skleněnou výplň dveří, začal křičet: „To je tvoje vina! Kdybys byla rychlejší, nemuselo se to stát!“

Zůstala jsem stát s rukama plnýma střepů a poprvé v životě jsem mu chtěla říct pravdu do očí. Ale místo toho jsem jen polkla slzy a pokračovala dál.

Venku se setmělo a déšť bubnoval na parapet. Byla jsem unavená, špinavá a v hlavě mi hučelo. Tomáš mezitím seděl na zemi a prohlížel si pořezanou ruku.

„Můžeš mi podat náplast?“ zeptal se tišeji.

Podala jsem mu ji a chvíli jsme mlčeli. Pak najednou řekl: „Víš, že bych to bez tebe fakt nezvládl?“

Chtěla jsem cítit vděk, ale místo toho mě zaplavil vztek. „A co já? Kde jsi byl ty, když jsem tě potřebovala?“ vyhrkla jsem.

Tomáš zvedl oči a poprvé za celý večer vypadal nejistě. „Já… nevím. Asi jsem byl sobec.“

Bylo ticho. Jen déšť a naše dech.

„Víš co?“ řekla jsem nakonec. „Možná je čas, abys začal být bratr nejen ve chvílích, kdy něco potřebuješ.“

Tomáš sklopil hlavu a já cítila zvláštní úlevu i smutek zároveň. Ten večer jsme už moc nemluvili. Pomohla jsem mu ještě s posledními věcmi a odešla domů.

Doma jsem si sedla na postel a dlouho koukala do tmy. Přemýšlela jsem o tom, kolik let jsem žila v přesvědčení, že rodina znamená obětovat se bez ohledu na vlastní potřeby. Ale kde je hranice mezi laskavostí a zneužíváním?

Druhý den ráno mi přišla od Tomáše zpráva: „Díky za včera. Omlouvám se.“

Nevěděla jsem, jestli to něco změní. Ale poprvé v životě jsem cítila, že mám právo říct ne.

Možná bychom si měli častěji klást otázku: Kdy je pomoc rodině skutečným projevem lásky – a kdy už jen slepým naplňováním očekávání druhých? Co si o tom myslíte vy?