Bratr u mě doma: Když se pomoc změní v noční můru

„Proč jsi zase nechal ty ponožky na gauči, Honzo? Kolikrát ti mám říkat, že tohle je můj byt, ne studentská kolej?“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do obýváku. Honza seděl rozvalený u televize, v ruce chipsy, a ani se neobtěžoval zvednout oči. „No jo, promiň, hned to uklidím,“ zamumlal, ale já věděla, že to znamená „možná zítra“.

Před rokem jsem byla pyšná na to, kam jsem to dotáhla. Jako starší sestra jsem vždycky byla ta zodpovědná – první v práci, první s vlastním bytem. Když mi Honza zavolal, že ho vyhodili z podnájmu a nemá kam jít, neváhala jsem. „Jasně, přespíš u mě, než si něco najdeš,“ řekla jsem. Byla jsem přesvědčená, že za pár týdnů bude pryč. Jenže týdny se změnily v měsíce a teď už je to rok.

Ze začátku jsem měla pochopení. Honza přišel o práci, rozpadl se mu vztah s Terezou a byl na dně. Vařila jsem mu čaj, poslouchala jeho stížnosti na svět a doufala, že se brzy postaví na vlastní nohy. Jenže místo toho se zabydlel. Nejprve si přinesl pár věcí, pak celou skříň oblečení. Začal si vodit kamarády, někdy i holky. Moje kuchyň se změnila v jeho noční bar, obývák v hernu a koupelna… raději nemluvím.

„Mami, já už to fakt nezvládám,“ svěřila jsem se jednoho večera do telefonu. „On mi ničí všechno, co jsem si vybudovala. Já chtěla mít klidný domov.“ Máma mlčela. Věděla jsem proč – vždycky měla pro Honzu slabost. „Je to tvůj bratr, Lucko. Pomoz mu ještě chvíli,“ řekla nakonec tiše.

Jenže jak dlouho je „ještě chvíli“? Každý den jsem se vracela domů s těžkým srdcem. Můj byt už nebyl mým útočištěm. Všude byl jeho nepořádek, jeho smích, jeho hlasité telefonáty s kamarády. Když jsem chtěla vařit večeři po práci, musela jsem nejdřív uklidit jeho nádobí. Když jsem si chtěla pustit film, seděl už u televize on a hrál PlayStation.

Jednou v noci jsem se probudila a slyšela hlasy z kuchyně. Honza tam seděl s partou kamarádů a popíjeli pivo. „Hele, Lucko, pojď si dát s náma!“ volal na mě rozjařeně. Místo toho jsem se zamkla v ložnici a rozplakala se.

Začala jsem být podrážděná i v práci. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži. „Děje se něco doma?“ ptala se mě Petra z účtárny. „Mám tam bratra… a už nevím, jak ho dostat pryč,“ přiznala jsem poprvé nahlas.

Zkoušela jsem s Honzou mluvit. „Honzo, měl by sis najít něco vlastního. Už je to dlouho.“ On jen pokrčil rameny: „Víš přece, jak je to teď těžký s bydlením a prací…“ A já zase ustoupila.

Začala jsem hledat rady na internetu – diskuse plné podobných příběhů. Někteří psali: „Vyhoď ho! Je dospělý!“ Jiní: „Je to rodina, musíš vydržet.“ Ale já už nevěděla, co je správné.

Jednoho dne přišla rána – přišla mi upomínka za nezaplacenou elektřinu. Honza zapomněl zaplatit částku za minulý měsíc, kterou mi slíbil dát. Když jsem mu to vyčetla, rozkřičel se na mě: „Pořád jenom prachy! Copak ti jde jen o peníze?“ V tu chvíli mi praskly nervy.

„Nejde o peníze! Jde o respekt! O to, že tady žiju já! Že mám právo na svůj klid!“ křičela jsem a slzy mi tekly po tvářích.

Honza odešel ven a já seděla v tichu svého bytu – poprvé po dlouhé době sama. Ale místo úlevy přišel strach: Co když už nikdy neodejde? Co když tímhle zničím naše sourozenecké pouto?

Další dny byly napjaté. Honza byl odtažitý, já uzavřená do sebe. Máma mi volala častěji než dřív: „Musíte si to vyříkat.“ Ale jak? Jak říct vlastnímu bratrovi, že už ho nechci doma?

Nakonec jsem napsala dopis – dlouhý, upřímný. Popsala jsem všechno: jak se cítím ve vlastním bytě jako cizinec, jak mi chybí klid i soukromí. Položila jsem mu ho na stůl.

Večer přišel za mnou do kuchyně. „Promiň,“ řekl tiše. „Já… nějak mi nedošlo, jak moc tě to trápí.“

Začali jsme hledat řešení – našel si podnájem u kamaráda a slíbil mi pomoct s úklidem i účty do té doby, než odejde.

Dnes už je pryč a já mám svůj byt zpátky. Ale vztah s Honzou je jiný – opatrnější. Občas si říkám: Udělala jsem správně? Nebo jsem měla vydržet déle? Jak byste to řešili vy? Má rodina přednost před vlastním štěstím?