„Tady Máš Jídlo, Jez, Co Sis Vydělal“: Pomyslela Jsem si a Zdržela se Říct Něco Manželovi

Byl chladný listopadový večer, když jsem stála v kuchyni a zírala na spíž. Police byly plné balíčků instantních nudlí, konzerv s fazolemi a několika krabic mac and cheese. Můj manžel, Tomáš, právě přišel z práce, vypadal vyčerpaně a poraženě. Položil tašku u dveří a zhroutil se na židli u kuchyňského stolu.

„Musíme si promluvit,“ řekl tichým hlasem.

Věděla jsem, co přijde. Poslední měsíce byly pro nás finančně těžké. Tomáš přišel o práci v továrně a přes veškeré úsilí se mu nepodařilo najít stálé zaměstnání. Žili jsme z mého částečného úvazku v místním obchodě s potravinami a z příležitostných prací, které Tomáš mohl sehnat.

„Dnes mi volali z banky,“ pokračoval. „Pokud do konce měsíce nezaplatíme hypotéku, zabaví nám dům.“

Cítila jsem, jak se mi v krku tvoří knedlík. Přežívali jsme, ale tohle byla poslední rána. Podívala jsem se na Tomáše, jeho tvář byla plná starostí a viny. Vždycky byl ten, kdo se staral o to, abychom měli vše potřebné. Teď měl pocit, že nás zklamal.

„Něco vymyslíme,“ řekla jsem a snažila se znít sebevědoměji, než jsem se cítila. „Zvládneme to.“

Tomáš přikývl, ale viděla jsem pochybnosti v jeho očích. Vstal od stolu a šel ke spíži, vytáhl balíček nudlí.

„Tohle nám vydrží celý měsíc,“ řekl s nuceným úsměvem. „Lidé přežívají na nudlích měsíce, takže teď je budu jíst já.“

Chtěla jsem křičet, říct mu, že to není fér, že si zasloužíme lepší život. Ale místo toho jsem skousla jazyk a přinutila se k úsměvu.

„Jo,“ odpověděla jsem. „Nějak to zvládneme.“

Následující dny byly rozmazané stresem a zoufalstvím. Tomáš trávil hodiny prohledáváním pracovních portálů a posíláním životopisů, zatímco já jsem brala další směny v obchodě s potravinami. Šetřili jsme na všem – žádné jídlo s sebou, žádná kabelová televize, žádné malé luxusy, které jsme brali jako samozřejmost.

Jednoho večera, když jsem se chystala do postele, mi zazvonil telefon s zprávou od mé kamarádky Sáry.

„Jak to zvládáte?“ zeptala se.

Na chvíli jsem zaváhala před odpovědí. Sára tu pro mě vždycky byla, ale nechtěla jsem ji zatěžovat našimi problémy.

„Zvládáme to,“ napsala jsem zpět. „Tomáš teď jí každý den nudle. Říká, že nám to vydrží celý měsíc.“

Po chvíli Sára odpověděla.

„To je těžké,“ napsala. „Ale vy jste silní. Zvládnete to.“

Chtěla jsem jí věřit, ale hluboko uvnitř jsem si nebyla jistá. Dny se měnily v týdny a naše situace se nezlepšovala. Tomáš byl stále více uzavřený do sebe, trávil hodiny před počítačem nebo bezcílně zíral na televizi. Stres si vybíral svou daň na nás obou.

Jednoho večera, když jsme seděli v tichu u večeře, Tomáš náhle promluvil.

„Dostal jsem dnes nabídku práce,“ řekl tiše.

Srdce mi poskočilo nadějí. „To je skvělé! Kde?“

„Je to mimo stát,“ odpověděl. „Musel bych na nějakou dobu odjet.“

Slova mě zasáhla jako rána do žaludku. Vždycky jsme čelili výzvám společně, ale teď to vypadalo, že nás něco rozděluje.

„Nechci tě opustit,“ řekl Tomáš s hlasem plným zlomení. „Ale potřebujeme ty peníze.“

Přikývla jsem, slzy mi tekly po tváři. „Vím,“ zašeptala jsem. „Uděláš to, co musíš.“

Druhý den ráno si Tomáš sbalil věci a odjel za novou prací. Když jsem ho sledovala odjíždět, cítila jsem prázdnotu, které jsem se nemohla zbavit. Přežili jsme na nudlích a odhodlání, ale teď to vypadalo, že ztrácíme něco ještě důležitějšího – jeden druhého.