„Vzala jsi mi syna!“: Příběh matky, dcery a vnuka mezi láskou a výčitkami

„Mami, já už to takhle dál nemůžu! Ty jsi mi vzala syna!“ Její hlas zněl naléhavě, skoro až hystericky. Stála uprostřed mé kuchyně, ruce zaťaté v pěst, oči plné slz a výčitek. Já jen mlčky seděla u stolu, v ruce hrnek s vychladlým čajem. Tomášek, její syn a můj milovaný vnuk, byl nahoře ve svém pokoji a poslouchal hudbu. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí celý svět.

Nikdy jsem si nemyslela, že tohle jednou uslyším. Že mě vlastní dcera obviní z toho, že jsem jí vzala dítě. Ale možná bych měla začít od začátku.

Bylo mi čtyřicet osm, když Jana přišla domů s tím, že dostala nabídku na místo v Praze. Byla to prestižní pozice v reklamní agentuře, o které snila už od vysoké školy. Jenže měla dvouletého syna a manželství s Petrem se jí rozpadlo. „Mami, já to sama nezvládnu. Potřebuju tvoji pomoc. Aspoň na pár měsíců…“ Prosila mě tehdy s očima plnýma naděje i strachu.

Věděla jsem, co to znamená. Věděla jsem, že pokud kývnu, budu Tomáška vychovávat já. Ale byla to moje dcera. A Tomášek byl moje krev. „Samozřejmě,“ řekla jsem tehdy bez váhání. „Vždyť jsme rodina.“

Ty měsíce se protáhly na roky. Jana přijížděla jednou za měsíc, někdy i méně. Vždycky byla unavená, nervózní, s mobilem v ruce a hlavou plnou pracovních starostí. Tomášek na ni čekal s očima dokořán, ale ona byla pořád někde jinde. „Promiň, broučku, musím zpátky do Prahy,“ říkala mu pokaždé a já viděla, jak v něm něco umírá.

Snažila jsem se být mu mámou i babičkou zároveň. Učila jsem ho jezdit na kole, chodila s ním na fotbal i na třídní schůzky. Když měl horečku, seděla jsem u jeho postele celou noc a šeptala mu pohádky. Byla jsem na něj pyšná – byl chytrý, citlivý a laskavý kluk.

Jana mezitím stoupala po kariérním žebříčku. Psala mi dlouhé e-maily o tom, jak je práce náročná, jak je unavená a jak jí chybíme. Ale domů se vracela čím dál méně. Někdy jsem měla pocit, že už ani neví, jak Tomášek voní nebo jaký má smích.

A pak najednou přišla změna. Po deseti letech se Jana rozhodla vrátit do našeho malého města. Prý už má dost Prahy i té věčné honby za úspěchem. „Chci být zase mámou,“ řekla mi tehdy do telefonu a já cítila zvláštní směs radosti a strachu.

Jenže Tomášek už byl skoro dospělý. Měl své kamarády, svůj svět – a mě jako nejbližšího člověka. Když Jana přijela domů natrvalo, snažila se navázat vztah tam, kde kdysi skončila. Ale Tomášek byl odtažitý. „Mami, proč jsi mě nechala tady?“ zeptal se jí jednou večer tiše u večeře.

Jana se rozplakala a utekla do svého pokoje. Já zůstala sedět naproti Tomáškovi a nevěděla, co říct.

Od té doby mezi námi viselo napětí jako těžký závoj. Jana mi začala vyčítat, že jsem Tomáška příliš rozmazlila, že jsem mu nedala prostor ji přijmout zpátky do života. „Ty jsi ho ke mně otočila zády!“ křičela na mě jednoho večera v kuchyni.

„Jano,“ snažila jsem se jí vysvětlit, „já jsem jen dělala to nejlepší, co jsem uměla. Ty jsi byla pryč…“

„Ale tys ho nikdy nevedla k tomu, aby mě potřeboval! Vždycky jsi byla ta dokonalá babička-máma! Jak mám teď být jeho matka?“

Bylo to jako rána do srdce. Všechno to úsilí, všechny ty probdělé noci… A přesto jsem byla ta špatná.

Jednou večer jsem slyšela Janin rozhovor s Tomáškem za zavřenými dveřmi jeho pokoje:

„Proč jsi mi nikdy nepsal? Proč jsi nechtěl jet za mnou do Prahy?“

„Já nevím… Babička říkala, že máš moc práce… Já jsem tě nechtěl rušit…“

„Ale já jsem tvoje máma!“

„Já vím… Ale babička je taky moje máma…“

Ta slova mě bodla jako nůž. Věděla jsem, že Jana trpí – ale co jsem měla dělat? Měla jsem ho nechat samotného? Měla jsem být tvrdší? Nebo jsem měla Janě říct ne?

Od té doby je mezi mnou a Janou zeď. Snažíme se spolu mluvit kvůli Tomáškovi, ale už to není jako dřív. Každý den si kladu otázku: Udělala bych to znovu? Obětovala bych svůj život pro vnuka – i za cenu toho, že ztratím vlastní dceru?

A co byste udělali vy? Dá se vůbec napravit něco tak hlubokého? Nebo jsme si navzájem ublížily už příliš?