Tchynina past: Jak jsem přišel o domov i důvěru své ženy

„Tomáši, už toho mám dost! Proč pořád tvrdíš, že moje máma lže?“ křičela na mě Lucie v kuchyni, zatímco jsem zoufale svíral hrnek s kávou. Její hlas se mi zarýval pod kůži. Věděl jsem, že tohle není ona – tohle je výsledek měsíců manipulací její matky, paní Novotné. Ale jak jí to mám vysvětlit, když mi nevěří ani slovo?

Když jsme se s Lucií brali, byl jsem nejšťastnější muž v Praze. Ona byla moje všechno – laskavá, krásná, chytrá. Její matka, paní Novotná, mi připadala jako typická tchyně: trochu přísná, trochu rezervovaná. Jenže už na svatbě jsem si všiml jejího pohledu – jako by mě hodnotila a hledala chyby. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Tehdy jsem ještě netušil, že právě ona bude stát za rozpadem mého světa.

Začalo to nenápadně. Paní Novotná k nám začala jezdit častěji. Nejprve jednou za měsíc, pak každý týden. „Lucinko, Tomáš neumí pořádně uklidit,“ říkala s úsměvem, když jsem zapomněl utřít prach na poličce. Lucie se tomu smála. Já taky. Ale pak přišly rady ohledně financí, práce, dokonce i toho, jak máme vychovávat našeho syna Matýska.

Jednou večer jsem slyšel jejich rozhovor v obýváku. „Víš, Lucinko, Tomáš je hodný, ale není moc zodpovědný. Kdyby se něco stalo, nevím, jestli by tě dokázal zabezpečit.“ Lucie jí odporovala: „Mami, Tomáš je skvělý táta i manžel.“ Ale v jejím hlase už byla nejistota.

Začal jsem si všímat drobností – Lucie mi méně důvěřovala, ptala se mě na každou korunu, kterou jsem utratil. Jednou jsem přišel domů a našel paní Novotnou v naší ložnici. „Jen jsem chtěla převléct povlečení,“ řekla nevinně. Ale vím jistě, že prohledávala naše šuplíky.

Napětí mezi mnou a Lucií rostlo. Každý můj návrh byl zpochybněn. „Mami říkala, že bychom měli investovat do stavebního spoření,“ opakovala Lucie po své matce. Když jsem navrhl něco jiného, byla z toho hádka.

Jednoho dne přišla paní Novotná s návrhem: „Lucinko, proč byste si nekoupili byt v našem domě? Budete blíž rodině.“ Lucie byla nadšená. Já měl špatný pocit. Ale ustoupil jsem – chtěl jsem pro ni to nejlepší.

Přestěhovali jsme se do bytu v domě paní Novotné na Smíchově. Zpočátku to vypadalo idylicky – babička hlídala Matýska, pomáhala s vařením. Jenže brzy začala určovat pravidla: „V devět večer už musí být klid.“ „Matýsek nesmí tolik sledovat pohádky.“ „Tomáši, mohl byste konečně opravit ten kapající kohoutek?“

Cítil jsem se jako vetřelec ve vlastním domově. Lucie mě začala přehlížet. Každou mou stížnost brala jako útok na svou matku. A pak přišla rána – paní Novotná nám oznámila, že byt je psaný jen na Lucii. Prý kvůli hypotéce a lepším podmínkám v bance.

„To přece nevadí,“ uklidňovala mě Lucie. „Jsme rodina.“ Ale já měl strach. Všechno bylo najednou jen její – dům, peníze, dokonce i Matýsek trávil víc času s babičkou než se mnou.

Jednoho dne jsem přišel domů a našel své věci zabalené v krabicích přede dveřmi. Lucie stála ve dveřích s paní Novotnou po boku.

„Tomáši, myslím, že by sis měl na čas najít jiné bydlení,“ řekla mi Lucie tiše.

„Cože? Proč? Vždyť jsme rodina!“

„Mami říkala… že poslední dobou jsi moc nervózní a Matýsek z tebe má strach.“

Chtěl jsem křičet, brečet, prosit ji, aby mi věřila. Ale viděl jsem v jejích očích rozhodnutí – rozhodnutí, které za ni udělala její matka.

Ocitl jsem se v podnájmu u kamaráda Petra na Žižkově. Každý večer jsem si prohlížel fotky Matýska a Lucie a přemýšlel, kde se to pokazilo. Snažil jsem se s Lucií mluvit – volal jsem jí, psal zprávy. Odpovídala stroze nebo vůbec.

Jednou mi Petr řekl: „Hele, Tome, nechci ti do toho kecat… ale tvoje tchyně tě od začátku neměla ráda. Možná bys měl bojovat víc.“

Ale jak mám bojovat proti někomu, kdo ovládá všechno? Kdo dokáže otočit vlastní dceru proti mně?

Po několika týdnech mi Lucie poslala zprávu: „Mami říká, že bychom měli požádat o rozvod.“ To slovo mě bodlo do srdce jako nůž.

Ztratil jsem domov i rodinu kvůli jediné osobě – ženě, která nikdy nechtěla přijmout fakt, že její dcera je dospělá a má právo na vlastní život.

Dnes sedím u okna malého bytu a přemýšlím: Kde je hranice mezi pomocí a manipulací? A proč člověk nejvíc věří těm, kteří mu nakonec nejvíc ublíží?