Šest let v roli vysloužilé mámy: Léto, které mi změnilo život

„Zase odjíždíš? A co já?“ vyhrkla jsem na mamku, když si balila poslední tašku do auta. Bylo první červencové ráno, slunce už pálilo do oken a v kuchyni voněla káva. Máma se na mě podívala tím svým klidným pohledem, který mě vždycky rozčiloval. „Jano, vždyť už jsi dospělá. Zvládneš to. Děti jsou velké, manžel ti pomůže.“

Jenže já věděla, že nezvládnu nic. Každé léto je to stejné: máma odjede na chalupu do Orlických hor a já zůstanu v Praze sama s rodinou, která se mi rozpadá pod rukama. Děti – Tereza a Honza – mají prázdniny, manžel Petr je pořád v práci a já? Já jsem ta vysloužilá máma, která už dávno nemá sílu řešit jejich hádky, nepořádek v bytě ani vlastní pocit zbytečnosti.

„Mami, kde jsou moje plavky?“ křičí Tereza z koupelny. „Mami, Honza mi zase vzal tablet!“ ozývá se z obýváku. Petr mezitím hledá klíče od auta a mně teče pot po zádech. Všichni něco chtějí, všichni něco potřebují – jen já mám pocit, že už nemám co dát.

Když máma konečně odjede a za ní se zavřou dveře výtahu, sednu si na schody a rozbrečím se. Vím, že mě čekají dva měsíce samoty a nekonečného kolotoče povinností. Nikdo mi nepomůže. Nikdo mě nevyslechne.

První týden ještě zvládám. Vařím obědy, peru prádlo, snažím se být trpělivá. Ale děti jsou protivné, hádají se kvůli každé hlouposti. Petr přijde domů pozdě večer a místo pozdravu jen zamumlá: „Co bude k večeři?“

Jednou večer sedím na balkoně s vínem a slyším sousedku paní Novotnou, jak si povídá se svým mužem. Smějí se spolu. Najednou mě přepadne závist – proč já nemůžu mít takovou rodinu? Proč musím všechno táhnout sama?

Druhý týden je horší. Tereza odmítá jít ven, Honza je celý den na počítači. Když jim zakážu internet, začnou křičet: „Jsi nejhorší máma na světě!“ Petr má služební cestu do Brna a já mám chuť utéct.

Jednoho dne přijde Tereza domů uplakaná – pohádala se s kamarádkou. Snažím se ji obejmout, ale odstrčí mě: „Ty tomu stejně nerozumíš!“ V tu chvíli mi dojde, že jsem pro své děti cizincem. Už mě nepotřebují tak jako dřív.

Začínám pochybovat o všem, co jsem kdy udělala. Byla jsem dobrá máma? Nebo jsem jen přežívala ze dne na den? Proč mám pocit, že jsem selhala?

Jednoho večera mi volá máma z chalupy: „Jak to zvládáš?“ ptá se mile. Chci jí říct pravdu – že nezvládám vůbec nic – ale místo toho zalžu: „Všechno v pohodě.“ Máma pozná, že lžu. „Jano, musíš si taky někdy odpočinout,“ řekne tiše.

Ale jak? Kdo za mě uklidí? Kdo uvaří? Kdo utěší děti?

Třetí týden už nevydržím a vybuchnu. Křičím na děti kvůli maličkosti. Honza se rozpláče a Tereza zabouchne dveře do pokoje. Petr přijde domů a najde mě sedět na podlaze v kuchyni mezi rozházenými hrnci.

„Co blázníš?“ zeptá se podrážděně.

„Já už nemůžu,“ zašeptám.

Petr si ke mně sedne a poprvé za dlouhou dobu mě obejme. „Promiň,“ řekne tiše. „Nevěděl jsem, že je to tak těžké.“

Ten večer poprvé mluvíme otevřeně o tom, co nás trápí. Petr slíbí, že bude víc doma. Děti mi druhý den přinesou snídani do postele – jejich způsob omluvy.

Ale léto ještě neskončilo a já vím, že mě čekají další těžké dny. Přesto cítím malou naději – možná nejsem tak sama, jak jsem si myslela.

Když se máma vrátí z chalupy, obejmu ji pevněji než kdy dřív. „Děkuju,“ zašeptám jí do ucha.

A teď tu sedím u okna s hrnkem kávy a přemýšlím: Proč máme pocit, že musíme všechno zvládnout samy? Proč si neumíme říct o pomoc dřív, než je pozdě? Co byste udělali vy na mém místě?