Nikdy jsem nechtěla být babičkou. Ale život rozhodl jinak.

„Mami, musím ti něco říct. Ale slib mi, že mě nebudeš nenávidět.“

Seděla naproti mně u kuchyňského stolu, ruce se jí třásly a oči měla zarudlé od pláče. Bylo pozdní odpoledne, venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu. V tu chvíli jsem měla pocit, že se zastavil čas.

„Co se děje, Kláro?“ zeptala jsem se tiše, i když jsem už tušila, že to nebude nic lehkého.

Klára vždycky říkala, že děti nejsou pro ni. Už na gymnáziu, když její kamarádky snily o svatbě a dětech, ona jen mávla rukou: „To není pro mě, mami. Chci cestovat, poznávat svět, žít naplno.“ Nikdy jsem ji nenutila. Ale někde hluboko ve mně byla malá jiskřička naděje, že jednou změním názor. Že budu mít vnoučata, které budu rozmazlovat.

Teď tu seděla a já cítila, jak mi srdce buší až v krku.

„Jsem těhotná,“ vyhrkla najednou. Slova visela ve vzduchu jako hrom.

Chvíli jsem jen zírala. „Cože?“

„Jsem těhotná,“ zopakovala a rozplakala se.

Objala jsem ji. V tu chvíli jsem zapomněla na všechno – na její slova z minulosti, na své vlastní představy o budoucnosti. Byla to pořád moje dcera a potřebovala mě.

„To zvládneme,“ zašeptala jsem jí do vlasů.

Ale pak přišla další rána.

„Mami… je tu ještě něco. Otec dítěte je…“ zarazila se a sklopila oči. „Je to Petr.“

Zamrazilo mě. Petr byl manžel mé nejlepší kamarádky Jany. Znala jsem ho dvacet let. Chodil k nám na grilování, pomáhal nám opravovat plot, smáli jsme se spolu na Silvestra. Nikdy by mě nenapadlo…

„Petr? Ten Petr?“

Klára přikývla a rozplakala se ještě víc.

V hlavě mi vířily myšlenky. Jak se to mohlo stát? Proč právě on? Co teď řeknu Janě? Co řeknu svému muži? Co řeknu sama sobě?

Klára mi mezi vzlyky vyprávěla celý příběh. Jak se s Petrem potkali náhodou v kavárně, jak si povídali o životě a jak byli oba ztracení – ona po rozchodu s přítelem, on po hádce s Janou. Jak to byla chyba, kterou oba litují. Ale dítě je tady a ona neví, co má dělat.

„Prosím tě, mami, pomož mi,“ prosila mě. „Já to sama nezvládnu.“

Byla jsem v šoku. Ale věděla jsem, že ji nemůžu nechat samotnou. Začaly jsme spolu plánovat – co řekne Janě, co řekne Petrovi, co řekne svému otci. Každý den byl jako jízda na horské dráze. Klára byla vystrašená, unavená a často podrážděná. Já se snažila být silná, ale v noci jsem brečela do polštáře.

Jednoho večera přišel můj muž Tomáš domů dřív z práce. Seděla jsem v kuchyni s hlavou v dlaních.

„Co se děje?“ zeptal se starostlivě.

„Musíme si promluvit,“ řekla jsem a cítila, jak se mi třese hlas.

Vyprávěla jsem mu všechno – o Klářině těhotenství i o tom, kdo je otcem dítěte. Tomáš zbledl a dlouho mlčel.

„To snad není pravda…“ zašeptal nakonec.

„Musíme jí pomoct,“ řekla jsem tiše.

Tomáš přikývl, ale viděla jsem v jeho očích bolest i vztek. Od té doby byl doma ticho. Mluvili jsme spolu jen o nejnutnějších věcech. Klára to cítila a bylo jí to líto.

Jednoho dne zazvonil telefon. Byla to Jana.

„Můžeme se sejít?“ zeptala se.

Věděla jsem, že už něco tuší. Sešly jsme se v malé kavárně na náměstí. Jana byla bledá a nervózní.

„Co se děje?“ zeptala jsem se opatrně.

Jana chvíli mlčela a pak řekla: „Petr mi něco přiznal… Je to pravda?“

Přikývla jsem a slzy mi stékaly po tváři.

Jana vstala a odešla beze slova. Od té doby jsme spolu nemluvily.

Klára porodila krásnou holčičku – Aničku. Když ji poprvé držela v náručí, plakala štěstím i strachem zároveň.

Petr za nimi občas chodí, ale Jana mu nedovolila zůstat doma. Jejich manželství skončilo. Klára teď žije u nás a já jí pomáhám s malou Aničkou. Tomáš si k vnučce hledá cestu pomalu – pořád je zraněný a zklamaný.

Někdy večer sedím u postýlky a dívám se na Aničku, jak spí. Přemýšlím o tom, jak jeden okamžik může změnit celý život. Jestli jsme udělali správně, že jsme Kláře pomohli? Jestli někdy odpustím Petrovi? Jestli Jana někdy odpustí mně?

A hlavně – jestli může tahle malá holčička vyrůst šťastná navzdory všemu tomu zmatku kolem sebe?

Možná bych měla být šťastná za vnučku… Ale někdy si říkám: Může rodina přežít takové tajemství? Co byste udělali vy na mém místě?