Nezvaný host: Zkouška manželství pod jednou střechou

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ vyhrkla jsem na Petra, když jsem v předsíni zahlédla dvě velké tašky a za nimi postavu jeho otce. Tchán, pan Novotný, stál rozpačitě mezi dveřmi, v ruce igelitku s chlebem a salámem. „Ahoj, Jano,“ zamumlal a já cítila, jak mi tuhne žaludek. Malý Matěj se zrovna rozplakal v dětském pokoji a já měla chuť utéct.

Petr se na mě podíval provinile. „Neměl kam jít. Vyhodili ho z podnájmu, přišel o práci. Je to jen na chvíli.“ Jenže v našem dvoupokojovém bytě na sídlišti v Brně nebylo místo ani pro nás tři, natož pro dalšího dospělého. A hlavně – nebylo místo pro další starosti. Už tak jsme žili z ruky do úst, já na rodičovské, Petr bez práce už třetí měsíc. Každý den jsem počítala koruny, abychom měli na nájem a jídlo.

Tchán si rozložil věci v obýváku. První večer mlčel, díval se do stropu a občas si povzdechl. Matěj nechtěl spát, Petr byl nervózní a já měla pocit, že se dusím. V noci jsem nemohla usnout. Slyšela jsem, jak Petr šeptá do tmy: „Promiň, Jani. Já fakt nevím, co mám dělat.“

Dny plynuly v podivném napětí. Tchán byl většinou tichý, ale jeho přítomnost byla všude. Ráno zabral koupelnu, v kuchyni si vařil polévku z pytlíku a nechával po sobě drobky. Matěj začal být neklidný, často plakal a já měla pocit, že selhávám jako matka i manželka.

Jednoho večera jsem už nevydržela. „Petře, tohle nejde! Nemáme peníze ani pro sebe! Já už nemůžu!“ vybuchla jsem v kuchyni. Petr sevřel pěsti. „Co mám dělat? Je to můj táta! Nemůžu ho nechat na ulici!“

„A co my? Co Matěj? Myslíš na nás?“ slzy mi tekly po tváři. Tchán stál za dveřmi a slyšel všechno. Druhý den ráno byl ještě tišší než obvykle.

Začali jsme se hádat kvůli maličkostem – kdo koupí mléko, kdo uklidí hračky, kdo půjde s Matějem ven. Petr byl podrážděný, já unavená a tchán se snažil být neviditelný. Jednou večer jsem slyšela, jak pláče v obýváku do polštáře.

Jednoho dne přišel dopis – výzva k úhradě nedoplatku za elektřinu. Chybělo nám dva tisíce korun. Seděla jsem u stolu a třásly se mi ruce. „Co budeme dělat?“ zeptala jsem se potichu Petra.

Tchán přišel do kuchyně a položil přede mě pomačkanou dvoutisícovku. „Vím, že je to těžké,“ řekl tiše. „Ale nechci vám být na obtíž.“

Ten večer jsme si poprvé sedli všichni tři ke stolu a začali mluvit – o práci, o strachu z budoucnosti, o tom, jak je těžké požádat o pomoc. Tchán přiznal, že má deprese od doby, co zemřela jeho žena a přišel o práci. Petr poprvé řekl nahlas, že má strach, že nás nedokáže uživit.

Začali jsme hledat řešení společně – Petr si našel brigádu ve skladu, tchán začal chodit na úřad práce a já začala šít dětské čepičky na prodej přes internet. Nebylo to jednoduché – hádky nepřestaly úplně, ale už jsme spolu mluvili víc otevřeně.

Jednou večer jsem seděla s tchánem u čaje. „Jano,“ řekl tiše, „vím, že jsem vám obrátil život vzhůru nohama. Ale díky vám jsem si uvědomil, že rodina je někdy to jediné, co člověku zůstane.“

Podívala jsem se na něj a poprvé cítila soucit místo zlosti. Možná jsme nebyli dokonalá rodina – ale byli jsme spolu.

Někdy si říkám: Kolik toho ještě zvládnu? A proč je tak těžké říct si o pomoc těm nejbližším? Co byste dělali vy na mém místě?