Mezi dvěma světy: Rozhodnutí, které mě roztrhalo na kusy

„Mami, proč zase musíš pryč?“ ozvalo se zpoza dveří dětského pokoje. Hlas mojí sedmileté Aničky byl tichý, ale v každém slově jsem cítila výčitku. Stála jsem v předsíni s klíči v ruce a v hlavě mi dunělo: Kolikrát už jsem ji nechala samotnou kvůli tátovi? Kolikrát ještě budu muset?

„Musím za dědou, zlato. Slíbila jsem mu, že mu přivezu nákup a podívám se, jestli mu funguje topení,“ odpověděla jsem a snažila se znít klidně. Ve skutečnosti jsem byla na pokraji zhroucení. Každý den jsem se cítila roztržená mezi dvěma světy – mezi dítětem, které mě potřebuje, a starým mužem, který už sám nezvládá ani základní věci.

Můj nevlastní otec, pan Zdeněk Novotný, byl vždycky tvrdohlavý chlap. Po smrti maminky zůstal sám v domě na kraji malé vesnice u Vysokého Mýta. Dům se pomalu rozpadal, zahrada zarůstala kopřivami a plot se nakláněl k zemi. Ale Zdeněk odmítal jakoukoli pomoc. „Do žádnýho domova mě nedostaneš! Tady jsem doma a tady taky umřu!“ křičel na mě naposledy, když jsem mu to navrhla.

Cesta do vesnice byla dlouhá a únavná. Autobus jel jen dvakrát denně a já musela žonglovat s prací v místní knihovně, školou Aničky a péčí o Zdeňka. Všichni ve vesnici věděli, že je na tom špatně, ale nikdo si netroufl mu odporovat. „To je ten Novotnej, co si nenechá pomoct,“ šeptaly si sousedky u obchodu.

Jednoho dne jsem přijela a našla Zdeňka sedět na zemi v kuchyni. Upadl a nemohl vstát. „Jsi tu brzo,“ zamumlal, když jsem ho zvedala. „Jinak bych tu asi zůstal do rána.“ V očích měl slzy, ale hned se otočil a začal bručet něco o tom, že už je starý chlap a že to zvládne sám.

Ten večer jsem seděla u něj v kuchyni a snažila se mu vysvětlit, že takhle to dál nejde. „Tati, já už nemůžu. Anička je pořád sama doma, bojím se o ni. Ty tu taky nemůžeš být sám. Co kdyby se ti něco stalo?“

Zdeněk se na mě podíval tvrdým pohledem. „A co bys chtěla? Zavřít mě někam mezi cizí lidi? Tady mám svoje vzpomínky. Tady jsem žil s tvojí mámou. Ty tomu nerozumíš.“

„Rozumím víc, než si myslíš,“ zašeptala jsem. „Ale nemůžu být všude najednou.“

Doma na mě čekala Anička s uplakanýma očima. „Mami, proč musíš pořád pryč? Proč nemůže děda bydlet někde blíž?“ Neměla jsem odpověď.

Začala jsem být podrážděná i v práci. Kolegové si všimli, že zapomínám vracet knihy do regálů, že jsem roztěkaná. Jednou mi vedoucí paní Hrdličková řekla: „Martino, jestli potřebujete volno, řekněte si. Ale takhle to dál nejde.“

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela: Co je správné? Mám opustit otce a nechat ho napospas osudu? Nebo mám zanedbávat vlastní dítě?

Jednoho dne mi volala sousedka z vesnice: „Martino, Zdeněk už tři dny nevyšel ven. Máš přijet.“ Srdce mi bušilo až v krku. Vzala jsem Aničku ze školy a jely jsme spolu. Dům byl tichý, dveře zamčené zevnitř. Nakonec jsme ho našly v ložnici – slabého, dehydrovaného, zmateného.

Zavolala jsem záchranku. V nemocnici mi lékařka řekla: „Pan Novotný potřebuje stálou péči. Doporučujeme domov pro seniory.“

Seděla jsem u jeho postele a držela ho za ruku. „Tati, já už to sama nezvládnu.“

Zdeněk se na mě podíval zlomeně: „Tak už mě nech být…“

Ten večer jsme s Aničkou seděly doma na gauči a mlčely. Ona si hrála s plyšákem a já měla pocit, že jsem selhala jako dcera i jako matka.

Začaly chodit dopisy z úřadů – sociálka chtěla vědět, proč není Zdeněk pod dohledem. Lidé ve vesnici mě začali pomlouvat: „Ta Novotná nechala starýho pána samotnýho…“

Nakonec jsem musela rozhodnout – Zdeněk šel do domova pro seniory v Litomyšli. První týdny mi nebral telefon, nechtěl mě vidět. Anička byla šťastnější, měla mě víc doma, ale já měla pocit prázdnoty.

Jednou večer mi přišla SMS: „Dneska jsme měli štrúdl k večeři. Byl dobrý. Přijď někdy.“

Stála jsem u okna a dívala se do tmy: Udělala jsem správnou věc? Nebo jsem jen zradila člověka, který mi dal domov?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec najít správná cesta mezi láskou k dítěti a odpovědností ke starým rodičům?