Když se dcera vrátila domů: Druhá mladost podle cizího scénáře

„Mami, já už to doma s Petrem nevydržím. Prosím tě, můžu na čas zpátky k tobě?“

Ta věta mi rezonovala v hlavě ještě dlouho poté, co jsem ji slyšela. Bylo to v pondělí večer, když jsem si právě nalila skleničku vína a těšila se na ticho v bytě. Můj pes Max se mi stočil k nohám a já si představovala, jak budu mít konečně čas na sebe. Děti už byly dospělé, syn studoval v Brně a dcera Jana měla vlastní rodinu. Nebo jsem si to aspoň myslela.

„Samozřejmě, Jani,“ odpověděla jsem tehdy automaticky. „Vždycky tu pro tebe budu.“

O dva dny později stála Jana ve dveřích s uplakanýma očima, kufrem a čtyřletým Matýskem v náručí. Všechno se změnilo během jedné noci. Najednou jsem byla zpátky ve starých kolejích – vstávat brzy, chystat snídani, uklízet rozházené hračky, utírat slzy a řešit hádky.

Jana byla zlomená. Petr ji podvedl s kolegyní z práce a ona neměla sílu bojovat. „Já už nemůžu, mami,“ šeptala večer v kuchyni, když Matýsek konečně usnul. „Cítím se jako nula.“

Snažila jsem se být silná. Ale pravda byla, že jsem byla vyčerpaná. Vždycky jsem všechno zvládala – práci, domácnost, děti, nemocného manžela… Po jeho smrti jsem doufala, že přijde klid. Ale místo toho jsem znovu sklouzla do role pečovatelky.

Začaly dny plné rutiny. Ráno Matýska do školky, pak do práce, odpoledne nákup, vaření, úkoly s Matýskem, večer utěšovat Janu. „Mami, proč musíme bydlet u tebe? Proč nemůžeme zpátky za tátou?“ ptal se mě Matýsek jednou večer.

„Protože teď je maminka smutná a potřebuje babičku,“ odpověděla jsem a cítila přitom slzy na krajíčku.

Jana se snažila najít práci, ale byla zlomená a bez energie. Často jsme se hádaly kvůli maličkostem. „Myslíš si, že je to pro mě lehké? Že mě baví být zase doma jako malá holka?“ vyjela na mě jednoho dne.

„A myslíš si snad, že já jsem na to čekala?“ vybuchla jsem poprvé po letech. „Taky bych chtěla žít svůj život! Už jsem si odžila svoje!“

Zůstaly jsme stát proti sobě v kuchyni, obě v slzách. Matýsek nás pozoroval zpoza dveří.

Následující dny byly napjaté. Jana se mi začala vyhýbat, trávila hodiny na mobilu nebo jen koukala do stropu. Já se snažila držet domácnost pohromadě a zároveň neztratit samu sebe. Přestala jsem chodit na jógu, neviděla jsem kamarádky celé týdny. Max začal být neklidný – chyběly mu naše dlouhé procházky.

Jednou večer mi zavolala moje sestra Alena. „Ty jsi blázen, že to všechno táhneš sama,“ řekla mi. „Proč si nenecháš pomoct? Proč jí nenastavíš hranice?“

Ale jak? Jak mám říct vlastní dceři, že už nemůžu? Že potřebuji taky žít?

Jednoho dne přišel zlom. Matýsek dostal horečku a Jana nebyla schopná vstát z postele. Seděla jsem u jeho postýlky celou noc a držela ho za ruku. V hlavě mi běžely vzpomínky na vlastní mateřství – na všechny ty noci bez spánku, na strach i radost… A najednou jsem cítila vztek i lítost zároveň.

Ráno jsem si sedla k Janě na postel. „Jani,“ začala jsem tiše, „musíme si promluvit.“

Dlouho mlčela. Pak jen zašeptala: „Já vím, mami. Je mi to líto.“

Rozplakala se a já ji objala. Byly jsme dvě ženy v pasti vlastních očekávání a bolesti.

Začaly jsme spolu chodit k psycholožce. Nebylo to jednoduché – někdy jsme se pohádaly ještě víc než předtím. Ale pomalu jsme se učily mluvit o svých pocitech a potřebách.

Jana si našla brigádu v knihovně a začala znovu trochu žít. Já se snažila najít rovnováhu mezi pomocí a vlastním životem – občas jsem šla do kina sama nebo s Alenou na kávu.

Jednou večer jsme seděly s Janou na balkoně a dívaly se na západ slunce nad paneláky.

„Mami,“ řekla tiše Jana, „děkuju ti za všechno. Nevím, co bych bez tebe dělala.“

Usmála jsem se a pohladila ji po vlasech.

Ale někde uvnitř mě pořád hlodá otázka: Kdy přijde čas žít pro sebe? Je sobecké chtít víc než jen být oporou pro druhé?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné najít rovnováhu mezi láskou k rodině a láskou k sobě?