Když mi syn řekl „Mami, můžu babičce říkat maminko?“: Příběh o ztrátě trpělivosti, rodinných rolích a odvaze říct pravdu

„Mami, můžu babičce říkat maminko?“ ozvalo se zpoza stolu, kde můj pětiletý syn Adam skládal puzzle. V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách. Slyšela jsem, jak v kuchyni ztichla voda v konvici a moje tchyně, paní Věra, se nepatrně narovnala. Vzduch v našem malém bytě na pražském sídlišti byl najednou těžký jako olovo.

„Proč bys to chtěl dělat?“ zeptala jsem se tiše, ale v hlase mi znělo napětí, které jsem už měsíce dusila pod povrchem. Adam se na mě podíval svýma velkýma očima: „Protože babička je tady pořád a ty jsi pořád v práci.“

Věra se na mě podívala s tím svým známým pohledem – směs soucitu a vítězství. Věděla jsem, že tohle je její chvíle. Už dlouho mi dávala najevo, že ona je ta pravá matka, která Adamovi dává všechnu lásku a péči, zatímco já jsem jen kariéristka, která si zvolila práci před rodinou.

Ale nebylo to tak jednoduché. Když jsem před osmi lety promovala na Karlově univerzitě s červeným diplomem z ekonomie, měla jsem pocit, že svět mi leží u nohou. Můj tehdejší přítel Petr byl hrdý na to, že má po boku ambiciózní ženu. Jenže po svatbě se všechno změnilo. Petr začal být čím dál víc doma, práce ho nebavila, a když přišel Adam, bylo jasné, že někdo musí vydělávat. A tak jsem to byla já.

Tchyně Věra se nabídla, že nám pomůže s hlídáním. Ze začátku jsem byla vděčná – kdo by nebyl? Jenže postupně začala přebírat víc a víc kontroly nad naším životem. Rozhodovala, co bude Adam jíst, co si oblékne, dokonce i jaké pohádky bude sledovat. Petr byl rád, že má klid a může si večer otevřít pivo.

Začala jsem mít pocit, že doma už nejsem vítaná. Když jsem přišla z práce dřív, našla jsem Adama u Věry v náručí, jak mu šeptá: „Maminka tě má ráda, ale musí pracovat.“ Nebo: „Já jsem tu pro tebe vždycky.“

A teď tohle. Adamova otázka mě zasáhla do srdce. Cítila jsem slzy na krajíčku, ale nechtěla jsem je pustit před Věrou. „Adame,“ řekla jsem co nejklidněji, „já jsem tvoje maminka. Babička je tvoje babička. Každý má svou roli.“

Věra si odkašlala: „Ale když tu nejseš, tak je pro něj důležité mít někoho blízkého.“

„To chápu,“ odpověděla jsem ostřeji, než jsem chtěla. „Ale to neznamená, že můžeš přebírat moji roli.“

Adam se rozplakal. Petr vyšel z ložnice s mobilem v ruce: „Co se tu děje?“

„Nic,“ řekla Věra rychle. „Jen jsme si povídali.“

„Adam chce říkat babičce maminko,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to rozmyslela.

Petr se na mě podíval s výčitkou: „No tak, vždyť je to jedno… Hlavně že je šťastný.“

V tu chvíli mi praskly nervy. „Ne! Není to jedno! Já nejsem jen nějaký stín v tomhle bytě! Jsem jeho máma! A jestli vám to oběma nedochází, tak si o tom musíme promluvit.“

Věra vstala od stolu a uraženě odešla do svého pokoje. Adam brečel ještě víc a Petr jen kroutil hlavou.

Ten večer jsem seděla na balkoně a kouřila jednu cigaretu za druhou – i když jsem už roky nekouřila. Přemýšlela jsem o tom, kde se stala chyba. Chtěla jsem být dobrou matkou i úspěšnou ženou. Ale v české realitě to často znamená být rozpolcená mezi dvěma světy – doma vás mají za kariéristku a v práci za matku na půl úvazku.

Druhý den ráno mě čekalo ticho. Věra mi nechala na stole lístek: „Odcházím k sestře do Brna. Postarejte se o Adama sami.“

Petr byl rozmrzelý: „To jsi to musela takhle vyhrotit? Teď nemáme hlídání.“

„Možná je čas něco změnit,“ řekla jsem tiše.

Začali jsme hledat školku a já si vzala pár dní volna. S Adamem jsme šli do parku, hráli si na hřišti a povídali si o všem možném. Poprvé po dlouhé době jsem cítila, že jsme zase spolu – jen my dva.

Večer před spaním se ke mně Adam přitulil: „Mami, já tě mám rád. Ty jsi moje maminka.“

Rozplakala jsem se úlevou i smutkem zároveň. Věděla jsem ale, že mě čeká ještě dlouhá cesta – s Petrem i s Věrou. Ale aspoň jeden malý boj jsem vyhrála.

Někdy si říkám: Je možné být v Česku dobrou matkou i úspěšnou ženou zároveň? Nebo musíme vždycky něco obětovat? Co byste udělali vy na mém místě?