Jméno, které roztrhlo rodinu: Příběh o lásce, tradici a neodpustitelné volbě

„Tohle prostě nemyslíš vážně, Pavle!“ Kateřina stála uprostřed kuchyně, ruce v bok, oči plné vzdoru. V ruce držela seznam jmen, který jsem jí podal před chvílí. „Sebastian? Vážně? To je jméno pro nějakého barokního skladatele, ne pro našeho syna!“

Ztěžka jsem polkl a snažil se ovládnout hlas. „Byl to můj táta. Vždycky jsem si přál, že pokud budu mít syna, ponese jeho jméno. Je to pro mě důležité.“

Kateřina protočila oči a odvrátila se ke dřezu. „Ale já nechci, aby naše dítě bylo terčem posměchu. Chci, aby měl normální české jméno. Co třeba Matěj nebo Adam?“

V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi hroutí svět. Po rozvodu s Lenkou jsem si myslel, že už mě nic horšího nepotká. Kateřina byla jako závan čerstvého vzduchu – mladá, energická, plná života. Moji rodiče ji přijali s rozpaky, ale když viděli, jak jsem šťastný, přestali se ptát na věk nebo její minulost. Jenže teď…

Vzpomínám si na poslední rozhovor s mámou. Seděli jsme v obýváku u ní doma, ona hladila břicho Kateřiny a šeptala: „Jestli to bude kluk, Pavle… prosím tě, pojmenujte ho po tátovi.“ V očích měla slzy. Táta zemřel před dvěma lety na rakovinu a od té doby v rodině zůstalo prázdné místo.

„Mami, já to zkusím,“ slíbil jsem tehdy. Ale teď jsem stál mezi dvěma ženami svého života a nevěděl, komu ustoupit.

„Pavle, ty pořád myslíš jen na sebe!“ vyjela na mě Kateřina později večer, když jsme seděli v ložnici. „Já toho člověka ani neznala! Proč bych měla pojmenovat svého syna podle někoho cizího?“

„Není cizí! Je to můj táta! A je to tradice!“

„Tradice…“ odfrkla si. „A co moje pocity? Já mám taky právo rozhodnout!“

Ticho mezi námi bylo husté jako mlha nad Vltavou. Věděl jsem, že pokud ustoupím, zklamu mámu i sám sebe. Ale pokud budu trvat na svém, riskuju vztah s Kateřinou.

Dny plynuly a napětí rostlo. Moje máma začala být neodbytná – volala mi každý den a ptala se na rozhodnutí. „Pavle, tvůj táta by byl tak pyšný…“ opakovala pořád dokola.

Kateřina mezitím začala hledat podporu u svých kamarádek. Jednou večer přišla domů pozdě a rozčileně mi vyčetla: „Všichni říkají, že jsi pod pantoflem své matky! Že neumíš stát za svou rodinou!“

Začal jsem pochybovat o všem. O sobě, o Kateřině, o tom, jestli má vůbec smysl držet se tradic v dnešní době. V práci jsem byl roztržitý, kolegové si šeptali za zády. Dokonce i můj nejlepší kamarád Honza mi řekl: „Hele, Pavle, není to trochu moc? Jméno je jen jméno…“

Ale pro mě to nebylo jen jméno. Byla to vzpomínka na tátu – na jeho smích u nedělního oběda, na jeho ruce vonící po pilinách z dílny, na jeho tiché „jsem na tebe pyšný“, když jsem složil maturitu.

Když se blížil termín porodu, napětí dosáhlo vrcholu. Máma přijela do Prahy a trvala na tom, že bude u porodu. Kateřina byla vzteky bez sebe: „Tohle je moje dítě! Nechci ji tam!“

V porodnici jsme seděli každý v jiném koutě čekárny. Když se ozval pláč našeho syna, cítil jsem obrovskou úlevu – ale zároveň i strach z toho, co přijde dál.

„Tak jak se bude jmenovat?“ zeptala se sestra.

Podíval jsem se na Kateřinu. Oči měla zarudlé od pláče.

„Matěj,“ řekla tiše.

Máma začala brečet. Já stál mezi nimi a cítil se jako zrádce.

Doma bylo dusno. Máma přestala volat a psát. Kateřina byla spokojená – ale já měl pocit, že jsem přišel o kus sebe.

Jednou večer jsem seděl v dětském pokoji a díval se na spícího Matěje. Přemýšlel jsem o tom, co všechno jsme kvůli jednomu jménu ztratili.

Možná je pravda to, co říkají – že rodina je víc než tradice. Ale proč mám pocit, že jsem selhal jako syn i jako otec?

Co byste udělali vy? Má smysl bojovat za tradici i za cenu rodinného štěstí?