Dům, který není dán, ale půjčen: Když rodinná štědrost svazuje ruce

„Veroniko, pojď sem!“ ozvalo se z kuchyně tak ostře, až mi hrnek s čajem poskočil v ruce. Táta stál u stolu, v ruce držel složku s papíry a jeho pohled byl nekompromisní. „Musíme si promluvit.“

Bylo mi tehdy dvacet čtyři a právě jsem se rozešla s Petrem. Všechno se mi rozpadalo pod rukama – práce na poloviční úvazek v knihovně mi sotva stačila na nájem v Praze, a teď jsem navíc neměla kam jít. Máma mi nabízela svůj pokoj v paneláku na Jižním Městě, ale já toužila po něčem vlastním, po prostoru, kde bych mohla začít znovu.

Táta byl vždycky ten, kdo rozhodoval. Pracoval celý život jako právník a jeho slovo mělo váhu. „Mám pro tebe nabídku,“ začal a podal mi klíče. „Můžeš bydlet v bytě po babičce. Bez nájmu. Ale budeš dodržovat pravidla.“

V tu chvíli jsem cítila vděk i úlevu. Byt na Vinohradech byl snem každého mladého člověka. Jenže táta pokračoval: „Žádní návštěvníci po desáté večer. Žádné večírky. A každý měsíc mi budeš posílat seznam výdajů.“

„Tati, já už nejsem dítě,“ namítla jsem tiše.

„Tohle je moje podmínka. Chci vědět, že si vážíš toho, co ti dávám.“

Přikývla jsem. Co jiného jsem mohla dělat? Neměla jsem kam jít.

První týdny byly zvláštní. Byt voněl po starých knihách a levanduli, kterou babička sušila za oknem. Každý večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla města, představovala si, že je to opravdu můj domov. Ale pokaždé, když jsem slyšela klíč v zámku – táta měl samozřejmě svůj vlastní – stáhla jsem se do sebe.

Jednou přišel neohlášeně. Našla jsem ho v kuchyni, jak kontroluje lednici.

„Proč tu máš tolik vína?“ zeptal se podezřívavě.

„Byla tu kamarádka na večeři,“ odpověděla jsem.

„Tohle není kolej,“ odsekl. „Nechci tu žádné cizí lidi.“

Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním životě. Každý můj krok byl sledován. Když jsem si přinesla domů novou lampu, táta se ptal, proč utrácím za zbytečnosti. Když jsem přišla pozdě z práce, volal mi, jestli se něco nestalo.

Začala jsem se dusit. S každým dalším měsícem jsem byla méně sama sebou a víc dcerou, která musí splnit očekávání. Máma mi volala a šeptala do telefonu: „Vydrž to, Veru. Táta to myslí dobře.“

Ale já už nevěděla, co je dobře a co špatně.

Jednoho dne jsem potkala Honzu na kurzu italštiny. Byl jiný než všichni ostatní – klidný, trpělivý, s očima plnýma pochopení. Pozval mě na kávu a já poprvé po dlouhé době cítila radost. Jenže když mě doprovodil domů a chtěl se rozloučit polibkem u dveří, zahlédla jsem v okně tátovu siluetu.

Večer mi volal: „Viděl jsem tě s nějakým klukem. Nezapomeň na pravidla.“

Rozplakala jsem se. Bylo mi šestadvacet a připadala jsem si jako patnáctiletá.

Začala jsem hledat práci na plný úvazek. Každou korunu jsem šetřila, abych si mohla dovolit vlastní podnájem. Honza mě podporoval: „Musíš žít podle sebe, Veroniko.“

Jednou jsme seděli v kavárně na Letné a já mu řekla všechno – o tátovi, o pravidlech, o tom pocitu cizosti ve vlastním domově.

„To není domov,“ řekl tiše. „To je past.“

V ten moment jsem věděla, že musím odejít.

Když jsem to tátovi oznámila, rozzuřil se: „Takovou nevděčnost jsem nečekal! Dal jsem ti všechno!“

„Tati,“ odpověděla jsem rozechvěle, „dal jsi mi střechu nad hlavou, ale nikdy jsi mi nedal svobodu.“

Dlouho mlčel. Pak jen zabouchl dveře.

Stěhování bylo těžké – nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Máma mi pomáhala balit věci a šeptala: „Jsem na tebe pyšná.“

První noc v novém podnájmu byla tichá a trochu smutná. Ale poprvé za dlouhou dobu jsem mohla dýchat.

Dnes je to už rok. S tátou jsme si dlouho nevolali. Občas mi pošle zprávu – stručnou, formální. Vím ale, že i on přemýšlí o tom, kde jsme udělali chybu.

Někdy si říkám: Je lepší přijmout pomoc s podmínkami, nebo raději bojovat za vlastní nezávislost i za cenu nejistoty? Co byste udělali vy na mém místě?