V padesáti odcházím od manželky – ne za mladší, ale za láskou, která nikdy nevyhasla

„Tati, proč to děláš?“ ozvalo se zpoza dveří mé pracovny. Hlas mé dcery Kláry byl roztřesený a já jsem věděl, že za těmi dveřmi stojí celý můj dosavadní život. Můj syn Petr mlčel, ale jeho pohled mě pálil na zátylku ještě dlouho poté, co odešli. Seděl jsem v křesle, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Včera jsem oslavil padesátiny a dneska jsem jim oznámil, že odcházím od jejich mámy. Ne za mladší ženou, jak by možná čekali, ale za někým, koho jsem nikdy nepřestal milovat.

Moje žena Jana seděla v kuchyni a tiše plakala. Snažil jsem se jí něco říct, vysvětlit to, ale slova mi zamrzla na rtech. Vždycky byla silná, vždycky všechno zvládla – děti, domácnost, moji práci i moje nálady. Ale teď jsem jí vzal půdu pod nohama. „Proč teď? Proč po tolika letech?“ šeptala. Nedokázal jsem odpovědět. Protože jsem zbabělec? Protože jsem čekal na správný okamžik, který nikdy nepřišel?

Všechno začalo před třiceti lety na gymnáziu v Plzni. Jmenovala se Eva a byla to moje první velká láska. Byli jsme nerozluční – smáli jsme se spolu, chodili na koncerty do Divadla pod lampou, snili o společné budoucnosti. Ale pak přišla vysoká škola, Eva odešla do Brna a já zůstal doma kvůli nemocné matce. Slíbili jsme si, že si budeme psát a volat, ale život nás semlel. Já poznal Janu, ona byla laskavá a trpělivá, pomohla mi projít smrtí mámy i prvními roky v práci. Vzali jsme se a narodily se nám děti.

Jenže Eva nikdy nezmizela z mého srdce. Občas jsme si napsali mail nebo pohled k Vánocům. Každý rok jsem si říkal: „Co kdybych jí zavolal? Co kdybych ji znovu viděl?“ Ale nikdy jsem nenašel odvahu. Až před půl rokem mi přišel od Evy dlouhý dopis. Psala, že je po rozvodu a často na mě myslí. Že by mě ráda viděla. Srdce mi bušilo jako o závod. Schůzka v kavárně U Zvonu byla jako návrat do mládí – smáli jsme se stejným vtipům, vzpomínali na staré časy a najednou jsem měl pocit, že všechno je možné.

Začali jsme se vídat častěji – nejdřív jen na kávu, pak na procházky kolem Radbuzy. Každé setkání bylo jako závan čerstvého vzduchu do mého unaveného života. Doma jsem byl čím dál víc mrzutý a uzavřený do sebe. Jana si toho všimla: „Co se s tebou děje? Máš někoho?“ ptala se jednou večer. Zapíral jsem. Lhal jsem jí do očí.

Jednoho dne mě Eva políbila a já věděl, že už není cesty zpět. Najednou mi bylo jasné, že musím něco změnit – že nemůžu dál žít ve lži. Ale jak to říct Janě? Jak to říct dětem? Petr je už na vysoké v Praze a Klára maturuje příští rok. Vždycky jsem chtěl být dobrý otec – být jim oporou, být doma. Teď jim beru všechno jisté.

Když jsem to Janě řekl, nejdřív mlčela. Pak začala křičet: „Celý život jsem ti byla věrná! Všechno jsem obětovala pro naši rodinu! A ty mě teď vyměníš za nějakou starou známost?“ Její slova mě bolela víc než cokoliv jiného. Věděl jsem, že má pravdu – že ji zraňuju způsobem, který se nedá napravit.

Děti reagovaly různě. Petr byl vzteklý: „Tohle ti nikdy neodpustím! Zničil jsi nám rodinu!“ Klára jen plakala a odmítala se mnou mluvit. Cítil jsem se jako nejhorší člověk na světě.

Přesto jsem sbalil kufr a odešel do malého bytu na Slovanech. První noc jsem nespal vůbec – díval jsem se do stropu a přemýšlel, jestli jsem udělal správně. Eva mi volala: „Neboj se, všechno bude dobré.“ Ale já si tím nebyl jistý.

Začali jsme s Evou nový život – chodili jsme spolu po městě jako dva puberťáci, objevovali nová místa i staré kavárny z mládí. Ale stín minulosti byl pořád se mnou. Když mi Klára poslala SMS: „Nenávidím tě,“ rozbrečel jsem se jako malý kluk.

Jana mi jednou volala pozdě večer: „Myslíš si, že budeš šťastný? Že ti to za to stálo?“ Nevěděl jsem co říct. Opravdu budu šťastný? Nebo budu celý život litovat?

Teď sedím u okna v novém bytě a dívám se na světla Plzně. Vím, že už není cesty zpět – že musím žít s tím, co jsem udělal. Ale pořád si kladu otázku: Může člověk najít štěstí i za cenu bolesti druhých? A dá se vůbec odpustit sám sobě?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že mám právo jít za svým srdcem i po tolika letech?