Strýcova povinnost: Když už nejde jen o zábavu

„Terezo, co se děje? Dneska jsi nějaká jiná,“ zeptal se mě strýc Pavel sotva jsem překročila práh jeho bytu. Jeho hlas byl tichý, ale v očích měl starost. Vždycky byl ten, kdo mě rozesmál, kdo mi dal kapesné navíc, když jsem potřebovala na kino nebo zmrzlinu. Ale dneska jsem nechtěla peníze ani zábavu. Potřebovala jsem něco mnohem důležitějšího – pochopení.

Sedli jsme si do jeho kuchyně, kde to vonělo po kávě a čerstvě upečeném perníku. Chvíli jsme mlčeli. Sledovala jsem, jak si nervózně pohrává s hrnkem. „Víš, Pavle… já už to doma nezvládám. Máma je pořád v práci, táta je jako duch. A já… mám pocit, že nikoho nezajímám.“

Pavel se zamračil. „To přece není pravda. Všichni tě máme rádi.“

„Ale nikdo mě neposlouchá! Všichni se hádají kvůli penězům, máma brečí v koupelně a táta mě jen odbyde: ‚Teď nemám čas, Terezo.‘ Já už nevím, co mám dělat.“

Strýc chvíli mlčel. Pak si povzdechl a podíval se na mě s takovou vážností, jakou jsem u něj nikdy neviděla. „Víš, když jsem byl v tvém věku, taky jsem měl pocit, že mě nikdo neslyší. Tvůj děda byl pořád v práci a babička… ta se starala o všechny ostatní. Nikdy jsem jim to neřekl a možná proto jsme si tolik nerozuměli.“

Bylo zvláštní slyšet Pavla mluvit o svých pocitech. Vždycky byl ten silný, vtipný strýc, který všechno zvládne. Teď jsem viděla, že i on měl svoje trápení.

„A co jsi dělal?“ zeptala jsem se tiše.

„Utíkal jsem z domu. Ne fyzicky, ale ve své hlavě. Hrál jsem si na hrdinu, který všechny zachrání. Ale ve skutečnosti jsem byl jen kluk, co potřeboval obejmout.“

Najednou mi bylo do breku. „Já už nechci utíkat. Chci jen, aby mě někdo vyslechl.“

Pavel vstal a objal mě. „Jsem tady pro tebe. Ať se děje cokoliv.“

Seděli jsme dlouho v tichu. Pak Pavel začal vyprávět o tom, jak se kdysi pohádal s mým tátou kvůli penězům po smrti dědy. Jak si dlouho nevolali a jak ho to dodnes mrzí. „Rodina je někdy složitá,“ řekl tiše. „Ale právě proto musíme držet spolu.“

Zavolal tátovi a pozval ho na kávu. Když přišel, bylo mezi nimi napětí cítit ve vzduchu. Pavel mu nalil kávu a řekl: „Tvoje dcera potřebuje slyšet, že ji máš rád.“ Táta se na mě podíval a poprvé po dlouhé době mi položil ruku na rameno.

„Promiň, Teri,“ řekl tiše. „Poslední dobou jsem toho měl moc v práci a doma… prostě nevím, jak to všechno zvládnout.“

Rozplakala jsem se a táta mě objal. Pavel nás nechal chvíli o samotě.

Když jsme odcházeli domů, táta mi slíbil, že si spolu každý týden uděláme čas jen pro sebe – bez práce, bez hádek.

Doma jsme s mámou upekly koláč a večer jsme si povídaly o všem možném – o škole, o jejích starostech i o tom, co nás trápí.

Od té doby chodím ke strýci častěji – ne pro peníze nebo zábavu, ale pro pocit bezpečí a pochopení.

Někdy přemýšlím: Kolik rodin kolem nás žije vedle sebe a přitom se vůbec neznají? Kolik dětí by potřebovalo jen obyčejné obejmutí nebo pár slov? Možná bychom měli častěji říkat těm druhým, že nám na nich záleží… Co myslíte vy?