Sám na břehu Lipna: Cena jednoho otcovského rozhodnutí

„Proč jsi to udělal, Tomáši? Proč jsi nás tady nechal?“ Jana stála ve dveřích dětského pokoje, v očích slzy a v hlase zlomenost, kterou jsem nikdy předtím neslyšel. V ruce držela plyšového medvěda naší dcery Aničky, který mi připomněl, jak malí a zranitelní jsou naši dva poklady. Místo odpovědi jsem jen mlčky sklopil oči. V hlavě mi hučelo. Ještě před týdnem jsem byl přesvědčený, že potřebuju čas sám pro sebe. Že po tom povýšení v práci, po měsících stresu a nekonečných přesčasů, mám právo na pár dní klidu. Jenže teď jsem stál tváří v tvář realitě svého rozhodnutí.

Všechno to začalo tím telefonátem z vedení firmy. „Tomáši, gratulujeme! Od pondělí jsi vedoucí oddělení.“ Všichni mi tleskali, kolegové mě plácali po zádech, šéf mi podával ruku. Doma jsem otevřel šampaňské a Jana se smála, děti tleskaly. Ale už tehdy jsem cítil podivné prázdno. V noci jsem nemohl spát. Přemýšlel jsem, jestli tohle je opravdu to, po čem jsem toužil.

O dva dny později jsem oznámil Janě, že potřebuji odjet. „Jen na víkend. Sám. Na Lipno. Potřebuju si srovnat myšlenky.“ Viděl jsem v jejích očích obavy, ale neřekla nic. Jen tiše přikývla a objala mě. Děti plakaly, když jsem odcházel. „Tati, kdy se vrátíš?“ ptala se Anička a já jí slíbil, že brzy.

Cesta vlakem byla zvláštně tichá. Když jsem dorazil na břeh Lipna, foukal studený vítr a voda byla šedivá jako olovo. Pronajal jsem si malou chatu u lesa. První večer jsem seděl na verandě s lahví piva a díval se na hladinu jezera. Myslel jsem si, že najdu klid. Místo toho mě začaly dohánět výčitky.

Druhý den ráno mi Jana volala. „Matýsek má horečku,“ řekla tiše. „Nevím, jestli mám jet na pohotovost.“ Slyšel jsem v jejím hlase strach i únavu. „Jano, zvládneš to,“ odpověděl jsem nejistě. „Zavolej mi, kdyby něco.“ Když jsem položil telefon, cítil jsem se jako zbabělec.

Celý den jsem bloumal kolem jezera. Potkával jsem páry s dětmi, slyšel jejich smích a hádky. Připomnělo mi to naše společné dovolené – jak jsme se smáli, když děti běhaly po pláži, jak jsme večer seděli u ohně a zpívali písničky. Teď jsem byl sám a místo svobody jsem cítil jen tíhu samoty.

Večer mi přišla zpráva od Jany: „Matýsek už spí. Anička se ptala, kdy se vrátíš.“ Dlouho jsem hleděl na displej telefonu a nevěděl, co odepsat. Nakonec jsem napsal: „Zítra.“

V noci jsem nemohl usnout. Přemítal jsem o tom, proč jsem vlastně odjel. Chtěl jsem utéct před odpovědností? Před tlakem? Nebo před sebou samým? Vzpomněl jsem si na svého otce – jak byl vždycky doma, i když byl unavený z práce. Nikdy neutekl.

Ráno jsem sbalil věci a vyrazil na nádraží. Cestou zpět do Prahy jsem si v hlavě přehrával všechny rozhovory s Janou za poslední měsíce. Kolikrát mě prosila o pomoc? Kolikrát jsem ji odbyl s tím, že mám moc práce? Kolikrát jsem si myslel, že rodina je samozřejmost?

Když jsem otevřel dveře bytu, Jana stála v kuchyni a míchala kaši pro děti. Matýsek seděl v židličce s červenými tvářemi, Anička si hrála s panenkami. Všichni se na mě podívali. „Tati!“ vykřikla Anička a běžela ke mně. Sevřel jsem ji v náručí a rozplakal se.

Jana mě objala zezadu. „Chyběl jsi nám,“ zašeptala. „Já vím,“ odpověděl jsem zlomeným hlasem. „Už nikdy vás nenechám samotné.“

Večer jsme seděli všichni spolu u stolu a povídali si o všedních věcech – o školce, o práci, o tom, co budeme dělat o víkendu. Uvědomil jsem si, že tohle je ten skutečný domov. Ne ticho u jezera, ne samota, ale smích dětí a teplo rodiny.

Od té doby se snažím být lepším otcem i manželem. Ne vždycky se mi to daří – někdy mě práce zase pohltí, někdy se pohádáme kvůli maličkostem. Ale už nikdy nezapomenu na ten pocit prázdnoty u Lipna.

Někdy večer sedím u postýlek dětí a přemýšlím: Kolik z nás musí nejdřív odejít, aby pochopili, co znamená být doma? A proč si často uvědomíme cenu rodiny až ve chvíli, kdy ji málem ztratíme?