Proč bych měl obětovat svůj domov pro bratra, který mi nikdy nepomohl?

„Proč bys to neudělal, Petře? Vždyť jsi ještě mladý, s Lenkou nemáte děti, můžete začít znovu. Ale tvůj bratr je v koncích! Pomoz mu, prosím tě!“ Mámin hlas se mi zarýval do hlavy jako jehla. Seděla naproti mně v kuchyni, ruce složené na stole, oči plné slz a výčitek. Vždycky to uměla – zahrát na city, když potřebovala dosáhnout svého.

„Mami, já ten byt splácím deset let! Nikdy jste mi s ničím nepomohli. Když jsem byl bez práce, ani jsi nezavolala. A teď mám všechno zahodit kvůli Martinovi? On si za to může sám!“ vyhrkl jsem a cítil, jak se mi třesou ruce.

Lenka seděla vedle mě a mlčela. Věděl jsem, že je na mé straně, ale zároveň ji ta situace ničila. Taky jsme spolu o dítěti začali mluvit – a teď bychom měli přijít o všechno?

Máma se rozplakala. „Ty nevíš, jaké to je, když se ti dítě trápí! Martin měl vždycky smůlu…“

„Smůlu? Nebo prostě nikdy nechtěl pracovat jako ostatní?“ skočil jsem jí do řeči. „Vždycky jsi mu všechno odpustila. Když prohrál peníze na automatech, když si půjčil na dovolenou místo na nájem… Já jsem musel makat už od dvaceti!“

Vzduch v kuchyni byl těžký. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu. Vzpomněl jsem si na všechny ty roky, kdy jsem chodil na noční do fabriky, abych měl na splátky. Na to, jak jsem si odříkal dovolenou, nové věci, jen abych měl jednou vlastní střechu nad hlavou.

„Petře,“ ozvala se tiše Lenka, „co kdybychom si o tom promluvili sami?“

Máma vstala a odešla do obýváku. Slyšel jsem její tichý pláč.

Lenka mě pohladila po ruce. „Já vím, že je to těžké. Ale jestli to uděláš jen kvůli mámě, budeš toho litovat.“

„Já to neudělám,“ zavrtěl jsem hlavou. „Neprodám byt kvůli Martinovi. On se nikdy nezmění.“

Druhý den mi volal Martin. „Hele, brácho… Máma říkala, že bys mi mohl pomoct. Já vím, že jsem to podělal, ale fakt už nevím kudy kam.“

Jeho hlas byl unavený, zoufalý – ale zároveň v něm bylo něco vyčítavého. Jako by čekal, že je samozřejmé, že ho zachráním.

„Martine, já nemůžu prodat byt. My s Lenkou taky potřebujeme někde bydlet. Proč jsi mi nikdy nepomohl ty?“

Chvíli bylo ticho. Pak se ozval: „Ty jsi vždycky byl ten šikovnější… Já prostě nemám takový štěstí.“

Zavěsil dřív, než jsem stačil odpovědět.

Večer přišla máma znovu. Přinesla bábovku – její způsob, jak urovnávat spory. Sedla si ke stolu a dlouho mlčela.

„Víš, Petře,“ začala nakonec, „já vím, že jsme ti nikdy moc nepomohli. Ale Martin je tvůj bratr… Rodina by si měla pomáhat.“

„A kdo pomůže mně?“ zeptal jsem se tiše.

Máma sklopila oči. „Já už asi nemám sílu…“

Bylo mi jí líto – ale zároveň jsem cítil vztek. Proč mám být vždycky ten silnější? Proč mám nést odpovědnost za chyby někoho jiného?

Další dny byly plné napětí. Máma mi nevolala, Martin se neozýval vůbec. Lenka byla nervózní a doma panovalo ticho.

Jednou večer jsem přišel domů a našel Lenu sedět na posteli s dopisem v ruce.

„Co to je?“ zeptal jsem se.

Podala mi papír – byla to žádost o hypotéku na větší byt. „Chtěla jsem tě překvapit… Ale teď nevím, jestli má smysl plánovat budoucnost, když pořád řešíme tvoji rodinu.“

Sedl jsem si vedle ní a objal ji. „Nechci přijít o tebe kvůli Martinovi. Musíme myslet na sebe.“

Další den jsem šel za mámou a řekl jí to naplno: „Mami, já ti nepomůžu tímhle způsobem. Můžu Martinovi poradit, najít mu práci… Ale byt neprodám.“

Rozplakala se znovu – tentokrát už bez výčitek, spíš zlomeně.

Martin nakonec skončil u kamaráda na gauči a začal dělat skladníka v supermarketu. Máma se mnou několik měsíců nemluvila.

Ale já měl klid v duši – poprvé za dlouhou dobu jsem věděl, že jsem udělal správnou věc pro sebe i pro Lenu.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je sobectví myslet konečně na sebe? Nebo je to jediný způsob, jak přežít v rodině, kde se pomoc vždycky čekala jen od jednoho?