Opuštěná v dětství: Babiččina láska a matčina vypočítavost

„Proč jsi mě nechala?“ vyhrkla jsem, když jsem ji po tolika letech spatřila stát ve dveřích našeho malého bytu v paneláku na Jižním Městě. Máma se na mě dívala, jako by mě viděla poprvé. V ruce držela kabelku, kterou jsem si pamatovala z dětství – tu s rozbitým zipem, do které si schovávala cigarety.

Babička seděla v kuchyni a míchala bramboračku. Její ruce se třásly, když slyšela matčin hlas. „Alenko, pojď sem,“ zavolala na mě tiše, ale já zůstala stát v předsíni. Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo. Bylo mi tehdy patnáct a máma se vrátila po deseti letech, jako by se nic nestalo.

„Měla jsem tě ráda, ale byla jsem mladá,“ začala matka. Její hlas byl chladný, oči uhýbaly. „S Karlem to nešlo. On děti nechtěl.“

„Tak jsi mě prostě nechala babičce?“ vyjela jsem na ni. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy mě babička hladila po vlasech a šeptala mi pohádky, zatímco já brečela do polštáře a ptala se, proč máma nikdy nepřijde.

Babička položila lžíci a přišla ke mně. „Alenko, nech to být. Už je to dávno.“ Ale já nemohla. Cítila jsem v sobě vztek i touhu po odpovědích.

Máma si povzdechla a začala chodit po bytě, jako by hledala něco známého. „Potřebuju s tebou mluvit,“ řekla nakonec. „Mám teď těžké období. Karel mě opustil a… potřebuju pomoc.“

V tu chvíli mi došlo, že nepřišla kvůli mně. Nepřišla proto, že by jí chyběla dcera. Přišla proto, že potřebovala střechu nad hlavou a možná i peníze. Babička jí nabídla čaj a sedla si naproti ní ke stolu.

„Můžeš tu zůstat,“ řekla babička tiše. „Ale Alenka je teď moje dcera.“

Matka se na mě podívala s podivnou směsí zlosti a lítosti. „Tohle je pořád můj domov,“ odsekla.

Následující týdny byly peklo. Máma byla náladová, často křičela na babičku kvůli maličkostem – že není dost teplá večeře, že je v lednici málo jídla. Já se snažila být co nejvíc ve škole nebo u kamarádky Jitky, jen abych nemusela domů.

Jednou večer jsem slyšela hádku z kuchyně:

„Proč jsi mi nikdy neřekla, jak moc jí chybím?“ vyčítala babičce máma.

„Protože jsi ji opustila! Já ji musela učit číst i psát, chodit na třídní schůzky, když ty jsi byla někde s Karlem!“ Babička poprvé za celý můj život zvýšila hlas.

Schoulila jsem se pod peřinu a přála si být neviditelná.

Jednoho dne přišla máma za mnou do pokoje. Sedla si na postel a dlouho mlčela.

„Alenko… vím, že jsem ti ublížila,“ začala tiše. „Ale teď tě potřebuju. Mám dluhy a exekutor mi chce vzít všechno.“

Zírala jsem na ni v šoku. „A proto ses vrátila? Myslíš, že ti pomůžu?“

„Jsi moje dcera,“ řekla tvrdě.

„Nejsem tvoje dcera! Jsem babiččina dcera!“ vykřikla jsem a rozbrečela se.

Babička přišla do pokoje a objala mě. „Alenko, nemusíš jí nic dávat. Ona musí pochopit, co znamená být matkou.“

Máma odešla z pokoje a bouchla dveřmi tak silně, až se zatřásly skleničky ve vitríně.

Další týdny byly plné napětí. Máma se snažila přesvědčit babičku i mě, abychom jí půjčily peníze nebo jí pomohly najít práci. Ale babička byla neoblomná: „Nejdřív musíš ukázat, že ti na Alence záleží.“

Jednou večer přišla máma domů opilá a začala křičet: „Nikdy jste mě neměly rády! Vždycky jste byly proti mně!“ Babička ji musela uklidňovat a já jsem se zamkla v pokoji.

Začala jsem chodit k psycholožce – paní Novotná byla laskavá a trpělivá. Pomohla mi pochopit, že nejsem vinna za to, co se stalo mezi mámou a mnou. Že mám právo být naštvaná i smutná.

Jednoho dne máma zmizela stejně rychle, jako přišla. Nechala po sobě jen pár věcí a dopis: „Promiň mi všechno. Nejsem dobrá matka.“

Seděla jsem s babičkou u stolu a držela ji za ruku. „Babičko, děkuju ti za všechno.“

Babička se usmála skrz slzy: „Ty jsi moje největší radost.“

Dnes je mi dvacet pět let a pořád žiju s babičkou v tom samém bytě na Jižním Městě. Máma se už nikdy neozvala. Někdy přemýšlím – mohla jsem udělat něco jinak? Může člověk odpustit někomu, kdo ho opustil jen proto, že byl překážkou? Co byste udělali vy na mém místě?