„Nejsi můj táta, jsi cizinec. Sbohem. Zapomeň, kde bydlím“: Řekl frustrovaný syn

Tomášek byl bystrý, energický desetiletý chlapec, který žil v malém městě v Česku. Jeho svět se točil kolem jeho dědečka, kterému láskyplně říkal „Děda“. Děda byl s Tomáškem od jeho narození a vyplňoval prázdnotu po Tomáškově otci, který zemřel, když byl Tomášek ještě miminko. Dělali spolu všechno—rybařili, hráli si s míčem a dokonce pracovali na malých dřevařských projektech v Dědově garáži.

Tomáškova matka, Jana, se nedávno znovu vdala za muže jménem Marek. Marek byl slušný muž, ale nebyl to Děda. Snažil se s Tomáškem navázat vztah, ale chlapec byl odolný. Pro Tomáška byl Marek vetřelec v životě, který si vybudoval s matkou a dědečkem.

Jednoho večera, po obzvláště těžkém dni ve škole, přišel Tomášek domů a našel Marka sedícího v Dědově oblíbeném křesle. To byla pro něj poslední kapka. Vtrhl do obývacího pokoje, tvář rudou vzteky.

„Vypadni z toho křesla! To je Dědovo křeslo!“ vykřikl Tomášek.

Marek vzhlédl, překvapený. „Tomáši, vím, že jsi naštvaný, ale musíme si o tom promluvit.“

„Není o čem mluvit! Nejsi můj táta! Jsi cizinec! Sbohem! Zapomeň, kde bydlím!“ křičel Tomášek a vyběhl z domu.

Jana se snažila svého syna utěšit, ale byl neutišitelný. Běžel celou cestu k Dědovu domu, slzy mu tekly po tvářích. Když dorazil, Děda seděl na verandě a vyřezával kus dřeva.

„Co se děje, kamaráde?“ zeptal se Děda a odložil nůž a kus dřeva.

„Marek seděl ve tvém křesle! Myslí si, že může jen tak přijít a převzít to!“ vzlykal Tomášek.

Děda si povzdechl a přitáhl Tomáška do objetí. „Vím, že je to těžké, Tomáši. Ale tvoje máma Marka miluje a on se snaží být dobrým otčímem.“

„Nechci otčíma! Chci jen tebe!“ plakal Tomášek.

Děda ho pevněji objal. „Vím, kamaráde. Vím.“

Dny se měnily v týdny a napětí doma jen rostlo. Tomášek odmítal mluvit s Markem a trávil každou možnou chvíli u Dědy. Jana byla na pokraji sil, rozpolcená mezi láskou ke svému synovi a novému manželovi.

Jedné osudné noci dostal Děda infarkt a zemřel ve spánku. Tomášek byl zdrcený. Jediný člověk, který tu pro něj vždycky byl, byl pryč. Pohřeb byl smutnou záležitostí a Tomášek se cítil osamělejší než kdy jindy.

Po pohřbu se Jana snažila dosáhnout ke svému synovi, ale on si kolem sebe postavil neproniknutelnou zeď. Marek se několikrát pokusil navázat kontakt s Tomáškem, ale pokaždé narazil na chladnou lhostejnost nebo otevřenou nepřátelství.

Uplynuly měsíce a kdysi šťastný domov se stal místem ticha a smutku. Tomáškovi začaly klesat známky a stáhl se od svých přátel. Vztah Jany a Marka se pod tíhou jejich smutku a Tomáškova odmítnutí napjal.

Jednoho večera, když Jana ukládala Tomáška do postele, zkusila naposledy dosáhnout ke svému synovi.

„Tomáši, vím, že tě to bolí. Všichni nám chybí Děda. Ale Marek a já tě máme moc rádi,“ řekla tiše.

Tomášek se od ní odvrátil a zíral na zeď. „Nejsi můj táta,“ zašeptal.

Janě puklo srdce, když opouštěla pokoj, slzy jí tekly po tváři. Věděla, že jejich rodina se možná nikdy nezotaví z této ztráty.