„Můj otec nás opustil před lety. Má další dceru, ale máma mi zakazuje ji kontaktovat“

Vyrůstala jsem v malém městě v Čechách a naše rodina se zdála být jako každá jiná. Měli jsme své vzestupy a pády, ale byli jsme spolu. To se všechno změnilo, když mi bylo deset let. Můj otec, který byl vždy oporou naší rodiny, nás opustil bez varování. Jeden den tu byl a druhý den byl pryč. Zanechal za sebou dopis, ve kterém psal, že už nezvládá zodpovědnost a potřebuje najít sám sebe.

Moje matka byla zdrcená. Snažila se držet pohromadě kvůli mně, ale každý den jsem viděla bolest v jejích očích. Pracovala na dvou místech, aby nás uživila, a už jsem ji skoro neviděla se smát. Dům byl bez otcovy přítomnosti prázdný a často jsem přemýšlela, co jsem udělala špatně, že odešel.

Roky plynuly a my jsme se přizpůsobili novému normálu. S matkou jsme si vytvořily rutinu a i když bolest nikdy úplně nezmizela, naučily jsme se s ní žít. Pak, když mi bylo šestnáct, narazila jsem na něco, co všechno změnilo. Při úklidu půdy jsem našla starou krabici s věcmi mého otce. Mezi nimi byl dopis adresovaný jemu od ženy jménem Lenka. Dopis byl datován několik měsíců po jeho odchodu a zmiňoval jejich dceru, Emu.

Byla jsem v šoku. Můj otec měl další rodinu? Další dceru? Cítila jsem směsici emocí—hněv, zradu, zvědavost. Chtěla jsem vědět víc o Emě, mé nevlastní sestře. Věděla o mně? Přemýšlela o minulosti svého otce stejně jako já?

Rozhodla jsem se konfrontovat matku s tím dopisem. Když jsem jí ho ukázala, zbledla a vytrhla mi ho z rukou. „Nemáš právo hrabat se v minulosti,“ řekla přísně. „Tvůj otec si vybral a my musíme jít dál.“

„Ale mami,“ prosila jsem, „mám tam sestru. Nechceš ji poznat?“

„Ne,“ odpověděla pevně. „Nechci mít nic společného s tím mužem ani jeho novou rodinou. A ty bys taky neměla.“

Její slova bolela, ale nemohla jsem to nechat být. V následujících měsících jsem tajně hledala Emu online. Nebylo to snadné, ale nakonec jsem ji našla na sociálních sítích. Vypadala tak podobně jako náš otec—stejné oči, stejný úsměv. Chtěla jsem ji kontaktovat, ale váhala jsem. Co když mě nechce znát? Co když to máma zjistí?

Jednou večer jsem konečně našla odvahu poslat Emě zprávu. Představila jsem se a vysvětlila náš vztah. Dny ubíhaly bez odpovědi a já začala ztrácet naději. Pak jednoho večera přišla odpověď.

„Ahoj,“ napsala. „Neměla jsem tušení, že můj otec měl další rodinu. Je to hodně na zpracování.“

Začaly jsme si pravidelně vyměňovat zprávy, sdílet příběhy o našich životech a našem otci. Bylo dobré mít někoho, kdo rozuměl tomu, čím jsem prošla. Ale jak naše konverzace prohlubovaly, rostla i moje vina za to, že to tajím před matkou.

Jednoho dne máma zjistila o mém tajném kontaktu s Emou. Byla rozzuřená. „Jak jsi mohla jednat za mými zády?“ křičela. „Řekla jsem ti, abys to nechala být!“

„Promiň, mami,“ plakala jsem. „Ale je to moje sestra. Potřebovala jsem ji poznat.“

„No, teď si musíš vybrat,“ řekla chladně. „Buď ona nebo já.“

Byla jsem rozpolcená. Jak bych mohla volit mezi matkou a sestrou? Nakonec jsem se rozhodla přestat kontaktovat Emu, abych udržela klid doma. Zlomilo mi to srdce, ale nemohla jsem snést pomyšlení na to, že bych ztratila i matku.

Roky poté bolest z otcova odchodu stále přetrvává v našich životech. Moje matka se nikdy úplně nevzpamatovala ze zrady a náš vztah zůstává napjatý kvůli tajemstvím a lžím, které nás roztrhaly.