„Mami, omlouvám se, že jsem se narodila. Ale není to moje vina. Brzy odejdu a už mě neuvidíš“: Ema se rozplakala

První školní den Emy měl být radostnou událostí. Její maminka Lenka jí koupila krásnou kytici květin a ráno pečlivě zapletla její vlasy. Když šly do školy, Ema pevně držela maminku za ruku a cítila směs vzrušení a nervozity. Chtěla, aby na ni byla maminka pyšná.

Ale i v ten zvláštní den nemohla Ema setřást pocit, že něco není v pořádku. Lenkiny úsměvy se zdály nucené a její oči nesly tíhu, které Ema nerozuměla. Jak dny plynuly v týdny, Ema si všimla, že se maminka častěji rozčiluje. Malé chyby, jako rozlití mléka nebo zapomenutí uklidit hračky, vedly k tomu, že na ni Lenka křičela.

Ema se snažila být co nejlepší dcerou. Pečlivě dělala domácí úkoly, pomáhala s domácími pracemi a vždy se snažila vyhnout problémům. Ale ať dělala cokoli, nikdy to nestačilo. Lenkina zloba byla stálou přítomností v jejich domově a vrhala stín na každý okamžik.

Jednoho večera, po obzvlášť tvrdém pokárání za nechtěné rozbití talíře, už Ema nemohla zadržet slzy. Utíkala do svého pokoje a zabořila obličej do polštáře, nekontrolovatelně vzlykajíc. Nechápala, proč je na ni maminka vždy tak zlá. Milovala ji a chtěla jen, aby byla šťastná.

Druhý den ráno se Ema probudila s opuchlýma očima a těžkým srdcem. Rozhodla se napsat mamince dopis s nadějí, že možná, jen možná, jí pomůže pochopit, jak se cítí.

„Milá mami,

omlouvám se, že jsem se narodila. Vím, že mě nemáš ráda a omlouvám se za cokoli, co jsem udělala, že tě to pořád tak rozčiluje. Snažím se být dobrá, ale nikdy to nestačí. Přála bych si tě udělat šťastnou.

Brzy odejdu a už mě nebudeš muset vidět. Možná pak budeš šťastnější.

S láskou,

Ema“

Ema nechala dopis na kuchyňském stole před odchodem do školy. Doufala, že když si ho Lenka přečte, pochopí, kolik bolesti své dceři způsobuje.

Když Lenka ten den dopis našla, pocítila záchvěv viny, ale rychle ho potlačila. Měla své vlastní problémy a frustrace a neměla energii řešit Emocionální pocity. Dopis zmuchlala a hodila do koše.

Dny se změnily v týdny a Emčina smutná nálada se prohlubovala. Cítila se ve svém vlastním domově neviditelná jako duch bloudící chodbami. Její známky začaly klesat a odtahovala se od přátel ve škole. Váha maminčiny zloby byla pro její malé ramena příliš těžká.

Jednoho chladného zimního večera, po dalším hádce s Lenkou, se Ema rozhodla. Zabalila si malou tašku s oblečením a několika milovanými věcmi a vyklouzla z domu, zatímco její maminka byla zabraná do televize.

Ema bloudila ulicemi bez cíle, nevěděla kam jít nebo co dělat. Cítila se ztracená a sama, ale nemohla snést myšlenku vrátit se domů. Našla lavičku v parku a posadila se na ni, třesoucí se v chladném nočním vzduchu.

Jak hodiny ubíhaly, Emčiny myšlenky byly stále temnější. Přemýšlela, jestli by si někdo vůbec všiml, kdyby navždy zmizela. Svět jí připadal jako kruté místo a nevěděla, jak dlouho to ještě vydrží.

Na konci Emčin příběh neměl šťastný konec. Stala se další ztracenou duší ve světě, který ji nedokázal ochránit. Její nepřítomnost zůstala bez povšimnutí mnohými, ale pro ty, kteří ji znali, vzpomínka na malou holčičku s copánky a smutnýma očima zůstane jako strašidelná připomínka bolesti, která se může skrývat za zavřenými dveřmi.