Když se žena rozhodne změnit: Příběh o krizi, rodině a hledání sebe sama

„To snad nemyslíš vážně, Hano! Zase jdeš k Martinovi uklízet? Vždyť je mu čtyřicet a má vlastní rodinu!“ vyhrkl jsem, sotva jsem vešel do kuchyně a uviděl svou ženu, jak balí tašku s domácími potřebami.

Hana se na mě podívala s tím novým, tvrdým pohledem, který jsem u ní poslední měsíce vídal čím dál častěji. „A co jako? Když jim nepomůžu já, kdo jiný? Ty? Nebo snad ta jeho věčně unavená žena?“ odsekla a ani se nezastavila.

Bylo mi padesát osm a měl jsem pocit, že mi někdo vyměnil manželku. Hana byla vždycky klidná, rozvážná, nikdy se do ničeho nehrnula. Ale poslední půlrok jako by ji někdo popadl za ramena a zatřásl s ní. Najednou byla všude – u dcery Jitky, u syna Martina, v práci nabízela kolegyním rady, které nikdo nechtěl slyšet. A doma? Doma byla protivná, podrážděná a často mě častovala poznámkami, které bych od ní nikdy nečekal.

„Mami, nemusíš k nám pořád chodit. Máme to pod kontrolou,“ slyšel jsem jednou Jitku do telefonu. Hana ale jen mávla rukou a šla dál. Děti už si začaly stěžovat – prý jim leze na nervy, prý jim zasahuje do života. A já? Já jsem nevěděl, co dělat.

Jednoho večera jsem seděl v obýváku a díval se na televizi. Hana přišla domů pozdě, unavená, ale v očích jí hořel zvláštní oheň. „Víš co?“ začala bez pozdravu. „Už mě nebaví být ta hodná, co všechno snese. Celý život jsem dělala všechno pro vás. Teď chci dělat něco pro sebe.“

„A to znamená co?“ zeptal jsem se opatrně.

„Že už nebudu jenom sedět doma a čekat, až mě někdo požádá o pomoc. Budu aktivní. Budu říkat, co si myslím. A jestli se to někomu nelíbí, tak má smůlu.“

Zůstal jsem sedět s otevřenou pusou. Kde je ta žena, kterou jsem si bral? Ta tichá knihovnice z okresní knihovny, která se bála říct svůj názor i na rodinné oslavě?

Začal jsem si všímat detailů. Hana si koupila nové šaty – výrazné barvy, které by si dřív nikdy nevzala. Začala chodit na jógu a na keramiku. Sousedka mi jednou řekla: „Vaše žena je teď nějaká jiná, Jaroslave. To je dobře, ne?“ Jenže já nevěděl.

Jednou večer jsme seděli u večeře a já už to nevydržel: „Hano, co se to s tebou děje? Proč jsi taková?“

Položila vidličku a zadívala se mi do očí: „Víš, když mi bylo padesát pět, uvědomila jsem si, že už mi nikdo neděkuje. Děti mají svůj život, ty máš svoje koníčky a já… já jsem tu jen tak navíc. Tak jsem si řekla, že to změním.“

„Ale proč musíš být tak… protivná?“ vyklouzlo mi.

„Protože jinak mě nikdo neposlouchá! Když jsem byla tichá a hodná, všichni mě přehlíželi. Teď aspoň vím, že tu jsem.“

Dlouho jsem o tom přemýšlel. V práci jsem si všiml kolegy Pavla – jeho žena ho opustila po dvaceti letech a on teď chodil po kanceláři jako stín. Nechtěl jsem dopadnout stejně.

Jednoho dne přišla Jitka s dětmi na návštěvu. Hana jim hned začala radit s domácími úkoly a organizovat jim pokojíček. Jitka se na mě zoufale podívala: „Tati, řekni jí něco!“

„Mami,“ řekl jsem opatrně, „možná bys mohla nechat Jitku trochu dýchat.“

Hana se na mě podívala s bolestí v očích: „Takže už mě nechcete nikde? Ani doma, ani u dětí?“

V tu chvíli mi jí bylo líto. Vždyť ona jen hledala svoje místo ve světě, který se změnil rychleji než ona sama.

Začali jsme spolu chodit na procházky. Povídali jsme si o tom, co nás trápí. Hana mi přiznala: „Bojím se stáří. Bojím se toho, že už nejsem potřebná.“

Objal jsem ji: „Jsi pořád moje Hana. Jenom jsi teď hlasitější.“

Smála se i plakala zároveň.

Dnes už vím, že krize středního věku není jen výmluva. Je to skutečný boj o vlastní hodnotu a místo v rodině i ve společnosti.

Někdy večer sedím na balkoně a přemýšlím: Proč je tak těžké přijmout změnu u člověka, kterého milujeme celý život? A co když jednou přijde chvíle, kdy budu potřebovat změnu já? Co byste udělali vy na mém místě?