Když mě dcera požádala, abych se k nim nastěhovala: Pravda, která vyplula mezi zdmi jejich bytu

„Mami, prosím tě, můžeš se na týden nastěhovat k nám? Potřebuju pomoct s dětmi, mám před státnicemi a Honza má v práci šílený frmol.“ Milena stála ve dveřích mého bytu, oči zarudlé od pláče, ale snažila se tvářit statečně. V tu chvíli jsem neváhala ani minutu. Vždyť je to moje dcera, moje krev. Kdo jiný by jí měl pomoct?

Všichni mi říkali, že svým dětem pomáhám až moc. „Nech je, ať si poradí sami, Jano,“ opakovala mi sestra Zdena pokaždé, když jsem jí vyprávěla o Mileniných starostech. Ale já jsem nikdy neuměla říct ne. A tak jsem si sbalila pár věcí a vyrazila do paneláku na Jižním Městě, kde Milena s rodinou bydlela.

Hned první večer jsem cítila, že něco není v pořádku. Malý Tomášek se mě držel jako klíště a malá Anička byla neobvykle tichá. Honza přišel domů až po deváté, ani mě pořádně nepozdravil a hned zmizel v ložnici. Milena seděla v kuchyni, ruce složené v klíně, a upřeně zírala do stolu.

„Mileno, co se děje?“ zeptala jsem se opatrně.

„Nic, mami. Jen jsem unavená. Fakt jsem ráda, že jsi tady.“

Ale já jsem ji znala. Něco ji tížilo. V noci jsem nemohla spát. Slyšela jsem tlumené hádky z ložnice. Honza zvýšil hlas, Milena plakala. Srdce mi bušilo až v krku. Ráno bylo všechno jako obvykle, ale napětí by se dalo krájet.

Další dny jsem se snažila pomáhat, jak to šlo. Vařila jsem, uklízela, vodila děti do školky. Ale atmosféra v bytě byla čím dál dusnější. Honza byl podrážděný, Milena se mu vyhýbala. Jednou večer, když děti usnuly, jsem ji našla v koupelně, jak tiše brečí.

„Mileno, co se děje? Tohle není jen únava.“

Chvíli mlčela, pak se mi zhroutila do náruče. „Mami, já už to nezvládám. Honza je pořád naštvaný, všechno mu vadí. Křičí na mě i na děti. Já… já mám někdy strach.“

V tu chvíli mi došlo, proč mě sem vlastně pozvala. Nešlo jen o státnice. Potřebovala někoho, kdo by ji ochránil. Kdo by byl svědkem toho, co se za zavřenými dveřmi děje.

Začala jsem Honzu pozorovat. Všimla jsem si, jak často zvyšuje hlas kvůli maličkostem. Jak Tomášek pokaždé ztuhne, když táta přijde domů. Jak Anička přestala mluvit. Jednou večer jsem zaslechla, jak Honza Mileně vyčítá, že je neschopná matka. Že by bez něj byla nula.

Nemohla jsem to vydržet. „Honzo, takhle s mojí dcerou mluvit nebudeš!“ vyjela jsem na něj. On se jen ušklíbl. „To je naše věc, Jano. Do toho se nemíchej.“

Ale já už nemohla mlčet. Druhý den jsem Mileně navrhla, že by mohla s dětmi na pár dní ke mně. Nejprve odmítla. „Co by tomu řekli sousedi? A co když se Honza naštve ještě víc?“

„Mileno, myslíš na děti? Takhle to dál nejde. Musíš myslet i na sebe.“

Nakonec souhlasila. Sbalily jsme pár věcí a odešly. Honza zuřil, ale neudělal nic. U mě doma Milena poprvé po dlouhé době klidně spala. Děti si hrály a smály se.

Začaly jsme spolu chodit k psycholožce. Milena pomalu získávala zpět sebevědomí. Honza jí několikrát volal, prosil ji, ať se vrátí. Slíbil, že se změní. Ale já jsem věděla své.

Jednou večer jsme seděly u čaje a Milena se mě zeptala: „Mami, myslíš, že jsem udělala dobře? Že jsem odešla?“

Podívala jsem se na ni a viděla v jejích očích strach i naději. „Ano, Mileno. Udělala jsi to nejlepší pro sebe i pro děti.“

Dnes už je to několik měsíců. Milena bydlí sama, našla si práci na poloviční úvazek. Děti jsou klidnější. Honza platí alimenty a občas je navštěvuje. Není to jednoduché, ale jsme spolu silnější.

Někdy si říkám, jestli jsem měla zasahovat dřív. Jestli jsem neměla víc poslouchat, co mi Milena neříkala nahlas. Ale pak si vzpomenu na její slova: „Mami, děkuju, že jsi mě vyslechla.“

A tak se ptám: Kolik žen kolem nás žije v tichém strachu za zavřenými dveřmi? A kolik z nás má odvahu zasáhnout, když jde o naše blízké?