Když mě dcera požádala, abych se k nim nastěhovala: Pravda, která vyplula mezi zdmi jejich bytu
„Mami, prosím tě, můžeš u nás týden zůstat? Potřebuju pomoct s Matýskem, mám teď zkoušky a Filip je pořád v práci,“ ozvala se Tereza do telefonu a já slyšela v jejím hlase napětí, které se snažila skrýt. Věděla jsem, že není z těch, co by si jen tak řekly o pomoc. Přesto jsem zaváhala. Všichni mi říkali: „Aleno, nech je žít svůj život! Pomáháš jim až moc.“ Ale copak může matka odmítnout vlastní dceru?
Když jsem o pár dní později stála před jejich bytem v paneláku na Proseku, s taškou v jedné ruce a koláčem v druhé, cítila jsem zvláštní tíhu. Otevřela mi Tereza – bledá, s kruhy pod očima a nervózním úsměvem. „Ahoj mami,“ zašeptala a objala mě tak pevně, až mě to překvapilo.
V bytě byl zvláštní chlad. Ne fyzický, ale ten, co se usadí mezi lidmi. Matýsek seděl na koberci a skládal kostky. Filip nebyl doma. Tereza mi ukázala pokoj pro hosty a rychle zmizela v kuchyni. Slyšela jsem tlumený pláč. Nechtěla jsem ji špehovat, ale ten zvuk mě bodl do srdce.
Večer přišel Filip. „Dobrý večer, Aleno,“ řekl stroze a ani se na mě nepodíval. Tereza mu podala talíř s večeří a on si sedl k televizi. Mezi nimi bylo napětí tak husté, že by se dalo krájet. Matýsek se ke mně přitulil a šeptal: „Babičko, maminka je smutná.“
Další dny jsem sledovala, jak Tereza chodí po bytě jako stín. Snažila se být veselá kvůli Matýskovi, ale večer vždy zmizela v koupelně a dlouho se nevracela. Filip byl odtažitý, často odcházel brzy ráno a vracel se pozdě večer. Když už byl doma, hádali se šeptem za zavřenými dveřmi.
Jednou v noci jsem zaslechla dusivý pláč. Vyšla jsem na chodbu a uviděla Terezu sedět na zemi před koupelnou. „Mami… já už nemůžu,“ vzlykala. Sedla jsem si k ní a objala ji.
„Co se děje? Proč jsi mě opravdu pozvala?“ zeptala jsem se tiše.
Tereza dlouho mlčela. Pak ze sebe vychrlila: „Filip… má někoho jiného. Už půl roku. Já to vím. Snažím se to vydržet kvůli Matýskovi, ale už nemám sílu.“
Zamrazilo mě. Vždycky jsem si myslela, že mají s Filipem hezký vztah. Nikdy bych neřekla, že by ji podvedl. „A co chceš dělat?“ zeptala jsem se.
„Nevím… bojím se být sama. Bojím se o Matýska. A taky… mám pocit, že jsem selhala jako žena i matka.“
Objala jsem ji pevněji. „Terezo, tohle není tvoje vina. Ale musíš myslet na sebe i na Matýska.“
Další den ráno jsem připravila snídani a snažila se vnést do bytu trochu klidu. Filip přišel do kuchyně a bez pozdravu si nalil kávu.
„Filipe,“ oslovila jsem ho tiše, „můžeme si promluvit?“
Podíval se na mě podrážděně. „O čem?“
„O Tereze… o vaší rodině.“
Zamračil se. „To je naše věc.“
„Já vím,“ řekla jsem klidně. „Ale když vidím svou dceru takhle zlomenou… nemůžu mlčet.“
Filip mlčel a pak odešel z kuchyně.
Tereza byla celý den nervózní. Večer za mnou přišla do pokoje pro hosty.
„Mami… Filip říkal, že bychom měli být chvíli sami. Že potřebuje čas přemýšlet.“
„A co ty chceš?“ zeptala jsem se.
Tereza dlouho mlčela. „Chci být zase šťastná… ale nevím jak.“
Ten týden byl nekonečný. Sledovala jsem svou dceru, jak bojuje sama se sebou i s Filipem. Snažila jsem se být oporou jí i Matýskovi, ale cítila jsem bezmoc.
Poslední večer před odchodem jsme seděly s Terezou u stolu a pily čaj.
„Mami… děkuju ti za všechno,“ řekla tiše.
„Terezo, vždycky tu pro tebe budu,“ odpověděla jsem.
Když jsem odcházela domů, měla jsem slzy v očích. Věděla jsem, že nemůžu vyřešit všechny její problémy, ale aspoň ví, že není sama.
Někdy si říkám: Kde je ta hranice mezi pomocí a vměšováním? Měla bych být víc rázná? Nebo je největší síla v tom jen být nablízku a naslouchat? Co byste udělali vy na mém místě?