Když matka začne žít pro sebe: Příběh Hany a jejích dcer

„To nemyslíš vážně, mami! Ty chceš opravdu všechno utratit za sebe?“ křičela na mě Markéta, starší z mých dvou dcer, zatímco mladší Klára seděla v koutě a tiše plakala. Stála jsem uprostřed našeho obýváku v paneláku na Jižním Městě, v ruce dopis od notáře, který mi změnil život. Dědictví po mé sestře Janě – byt v Dejvicích a slušná částka na účtu. Všichni čekali, že peníze rozdělím mezi dcery nebo je investuji do jejich budoucnosti. Ale já poprvé v životě chtěla něco jiného.

Vždycky jsem byla ta „hodná máma“. Vdala jsem se za Petra hned po maturitě, protože jsem otěhotněla s Markétou. Petr byl zpočátku milý, ale brzy se ukázalo, že jeho představy o rodině jsou jiné než moje. Pracoval dlouhé hodiny, domů chodil unavený a podrážděný. Když se narodila Klára, už jsme spolu skoro nemluvili. Všechno bylo na mně – domácnost, děti, nákupy, školní schůzky. Petr mi často vyčítal, že nejsem dost ambiciózní, že jsem „jenom“ matka. Ale jak jsem mohla být víc, když jsem byla pořád sama na všechno?

Moje sestra Jana byla můj opak. Nikdy se nevdala, cestovala po světě, střídala zaměstnání i partnery. Rodiče ji odsuzovali, ale já jí tajně záviděla. Když mi před rokem zavolali z nemocnice, že Jana zemřela na rakovinu, zhroutila jsem se. Byla to jediná osoba, která mě chápala.

A teď tu byl ten dopis. Byt v Dejvicích – místo, kde jsem vždycky chtěla žít. Peníze na účtu – možnost začít znovu. Poprvé za 48 let jsem měla šanci myslet na sebe.

„Mami, vždyť jsi nám vždycky říkala, že rodina je nejdůležitější! Jak můžeš být tak sobecká?“ vyčítala mi Markéta. V jejím hlase byla zloba i strach. Klára se na mě dívala s očima plnýma slz.

„Holky,“ začala jsem tiše, „celý život jsem žila pro vás. Vzdala jsem se školy, práce i přátelství. Nikdy jsem si nedovolila myslet na sebe. Teď bych chtěla aspoň na chvíli zjistit, kdo vlastně jsem.“

Markéta se rozesmála: „Takže nás teď opustíš? Jen tak? Když tě potřebujeme?“

„Jste dospělé,“ odpověděla jsem tiše. „Markéto, máš vlastní rodinu, Kláro, studuješ vysokou školu. Už mě nepotřebujete tak jako dřív.“

Následující týdny byly peklo. Markéta mi přestala volat a zakázala mi vídat vnoučata. Klára mi posílala dlouhé zprávy plné výčitek: že jsem zradila rodinu, že peníze patří jim, protože jsem je dostala díky tomu, že jsem byla matka.

Začala jsem chodit do kaváren v Dejvicích a poznávat nové lidi. Přihlásila jsem se na kurz francouzštiny a začala malovat – něco, co jsem vždycky chtěla dělat. Poprvé v životě jsem se nebála být sama.

Jednoho večera mi zavolal Petr. „Hanko, co to vyvádíš? Holky jsou úplně na dně.“ Jeho hlas byl unavený a podrážděný jako vždycky.

„A co já?“ zeptala jsem se poprvé v životě nahlas. „Kdo myslí na mě?“

„Ty jsi matka! Máš povinnost!“

Zavěsila jsem bez rozloučení.

Začaly mi chodit anonymní zprávy od příbuzných: „Jak můžeš opustit rodinu kvůli penězům?“ „Jsi ostuda.“ „Jana by se za tebe styděla.“

Ale já věděla své. Každé ráno jsem vstávala s pocitem svobody a strachu zároveň. Bylo těžké být sama sebou po tolika letech poslušnosti.

Jednou večer zazvonila u dveří Klára. Byla bledá a uplakaná.

„Mami… promiň,“ šeptla. „Já jen… mám pocit, že tě ztrácím.“

Objala jsem ji a poprvé od smrti Jany jsme spolu plakaly.

„Neztrácíš mě,“ řekla jsem jí do vlasů. „Jen se učím žít i pro sebe.“

Markéta mi stále neodpustila. Vím, že mě možná nikdy nepochopí.

Ale stojím si za svým rozhodnutím. Každý den je boj – s výčitkami svědomí i s odsouzením okolí. Ale poprvé v životě mám pocit, že žiju svůj vlastní příběh.

Možná je to sobecké… nebo je to konečně spravedlivé?

Má matka právo žít i pro sebe? Nebo je její povinností navždy obětovat své sny pro děti? Co byste udělali vy?