Dům, který měl být naším domovem: Zrada v rodině

„Tohle je nesmysl, Lenko! Ten dům patří nám, máme na to všechny papíry!“ křičel můj manžel Petr, zatímco já jsem stála v předsíni našeho nového domu a v ruce svírala dopis od exekutora. Moje sestra Jana stála naproti nám, její muž Tomáš se opíral o rám dveří a tvářil se, jako by mu celý svět ležel u nohou. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí celý život.

Nikdy bych nevěřila, že by mi vlastní sestra mohla udělat něco takového. Vyrůstaly jsme spolu v malém bytě na Jižním Městě, sdílely jsme všechno – hračky, sny i první lásky. Ale teď stála proti mně jako cizí člověk. „Lenko, vždyť víš, že vy dva na ten dům stejně nemáte. Petr pořád mění práci a ty…“ odmlčela se a významně se na mě podívala. „Myslíš si, že to zvládnete?“

Ten dům byl pro mě symbolem všeho, co jsem si kdy přála. Po letech práce v nemocnici, nočních směnách a odříkání jsme s Petrem konečně našetřili dost na zálohu. Tři pokoje, malá zahrádka, klidná ulice v Modřanech – místo, kde jsme chtěli založit rodinu. Když jsme poprvé prošli dveřmi, rozplakala jsem se štěstím.

Ale Jana s Tomášem měli jiné plány. Už když jsme jim dům ukazovali, všimla jsem si, jak Tomáš obchází místnosti a ptá se na detaily smlouvy. Tehdy jsem tomu nevěnovala pozornost – vždyť jsou to rodina! Jenže pak začaly chodit podivné dopisy. Nejprve od právníka, pak od banky. Petr byl nervózní, ale já ho uklidňovala: „To bude nějaký omyl.“

Jednoho večera mi Jana zavolala. „Lenko, musíme si promluvit. Je to důležité.“ Sešly jsme se v kavárně na Andělu. Seděla naproti mně, nervózně míchala kávu a pak spustila: „Víš, Tomáš má známého na katastru. Prý jste udělali chybu ve smlouvě. Dům by mohl připadnout nám.“

Zůstala jsem zírat s otevřenou pusou. „To nemyslíš vážně! Proč bys něco takového chtěla?“

Jana se vyhnula mému pohledu. „My taky potřebujeme místo pro rodinu. A vy… vždyť vy děti stejně nemáte.“ Její slova mě bodla do srdce jako nůž.

Od té chvíle začalo peklo. Tomáš podal podnět k přezkoumání vlastnictví domu a najednou jsme byli zataženi do nekonečných tahanic s úřady. Petr byl vzteky bez sebe: „Tohle jim neprojde! Já jim ukážu!“ Ale já jsem byla paralyzovaná strachem a zklamáním.

Naše rodina se rozpadala před očima. Máma plakala do telefonu: „Holky, proč to děláte? Vždyť jste byly vždycky takové kamarádky!“ Táta se postavil za mě, ale Jana tvrdila, že jen chrání své zájmy.

Jednou večer jsem seděla v prázdném obýváku a dívala se na krabice s našimi věcmi. Petr přišel ke mně a objal mě: „Nenecháme si to vzít. Bojovali jsme už tolikrát.“ Ale já jsem věděla, že tentokrát je to jiné – bojujeme proti vlastní krvi.

Soudní tahanice trvaly měsíce. Každý den jsem chodila do práce s knedlíkem v krku a bála se otevřít poštu. Lidé v nemocnici si šeptali: „Prý má nějaké problémy doma…“ Přestala jsem spát, hubla jsem a Petr byl čím dál víc uzavřený do sebe.

Jednoho dne mi Jana napsala zprávu: „Promiň, Lenko. Ale my ten dům opravdu potřebujeme.“ V tu chvíli jsem pochopila, že už není cesty zpět.

Nakonec soud rozhodl v náš prospěch – dům zůstal nám. Ale radost byla hořká. Jana mi přestala psát i volat, máma se snažila udržet rodinu pohromadě, ale mezi námi zůstala propast.

Dnes sedím na zahradě našeho domu a dívám se na rozkvetlé šeříky. Mám všechno, po čem jsem toužila – ale za jakou cenu? Stálo to za to přijít o sestru kvůli domu? Nebo je někdy třeba chránit své štěstí i před těmi nejbližšími?

Co byste udělali vy? Odpustili byste sestře takovou zradu?